Po třítýdenní pauze (prázdniny našich děti) jsme se už nemohli dočkat našeho společného setkání. Pravidelný ranní sraz v „bistru u Danušky“ byl nejenom pln dobrého pití a jídla, ale hlavně sportovních zážitků z Tenerife, Rakouska, Italie, Beskyd, Ružomberoku od svokry, Špindlerova Mlýna nebo varšavské Górky Szczęśliwickej. Po povinném „vyčůrání se“ jsme vyrazili, čekal nás krásný nabitý program:
Auty (což je ne tak časté, většinou volíme samozřejmě raději MHD) jsme se přemístili ke galerii Zacheta. Chceme toho opět stihnout co nejvíce a jedeme ještě několik zastávek autobusem do čtvrti Wola. Prohlídku začneme u Kładky Pamięci na rohu ulic Chlodnej a Zelaznej. 
Tam nás čeká (po několikáté ve čtvrtek) smutné setkání s historií, stojíme v místech, kde byl v r. 1942 dřevěný most spojující tzv. malé a velké židovské ghetto. Most už tam dnes samozřejmě není, můžeme se ale podívat do malých kukátek instalovaných na ulici a uvidět historické fotky tohoto místa.
Je čas na malé občerstvení, nejlépe na naši oblíbenou „herbatu zimowou“ a bezu (o ní už bylo také nejednou psáno, ale ona si to fakt zaslouží..). Zkoušíme kavárnu Do Woli, 
se závěrem, že „to opět stalo za hřích“.
Další zastávka, někteří z nás už tady byli, hledáme nejužší dům na světě, Dom Kereta, tedy byteček realizovaný izraelským spisovatelem Etgarem Keretem. Jeho varšavská židovská rodina se za války skrývala a „žila“ ve stísněných podmínkách varšavského židovského ghetta.
Čas nás opět tlačí, tak je třeba rychlý přesun na bleskovou prohlídkou budovy a expozice výroby mincí Gabinetu Numizmatycznego Mennicy Polskiej.
Zahřeje nás nejenom pohled na tolik krásných penízků a medailí, ale jak s Alešem zjistíme, i podlahové topení v obrovské hale tohoto zajímavého objektu (250 let stará historická budova je s citem doplněna o moderní nástavbu, kde dnes sídlí investiční společnost).
Plni pozitivních a bohužel i negativních emocí spěcháme do galerie Zacheta. Čeká nás tam milá průvodkyně. To je mimochodem velmi příjemný upgrade našich čtvrtečních návštěv muzeí a galerií, dobrý průvodce toho totiž dokonce někdy ví i více než Dana a Lucka dohromady. Výstava je věnována sochaři Jerzymu Jarnuszkiewiczowi (1919-2005). Opravdu zajímavý a rozmanitý autor, až jsme měli dokonce pocit, že jsme navštívili tři výstavy najednou.
Na té pomyslné první výstavě jsou k vidění sochy konkrétních postav (zajímavá je třeba socha paní myjící si vlasy) nebo abstraktnější kusy s výrazem krutosti a zla (umírající pes). Velmi působivé jsou i jeho kovové sochy Ježíše.
Další část Jarnuszkiewskiego tvorby připomíná industriální design, k vidění jsou zmenšené modely některých jeho velkých instalací.
Poslední část, prostorově v muzeu nejmenší, je jeho cyklus „Kagańce“ (v překladu náhubky), metaforicky obraz otroctví, útlaku, omezovaní lidské svobody. Z patnácti skic zrealizoval sice jen jedno sochařské dílo, ale zato velmi působivé, mozek sevřený do svěráku.
Ten čas nás ale honí. Na vrchol dne, společný obídek, zbývá opět málo času. Tak rychle do restaurace Shipudei Berek, kde se v zajímavém prostředí moc dobře a do sytosti najíme. Celkový dojem trochu kazí zmatená obsluha.
To nám to zase rychle a hlavně krásně, mile, poučně, zajímavě……uteklo!
Napsala pro kulturní čtvrtek 02.03.2017: Monika
Super článek Moniko a řízek byl taky dobrej.