I když je stále ještě podle kalendáře léto, podzim už byl dnes podle teploty cítit (naštěstí se ještě drží stále zelené listy na stromě)- takže žádné kolo, ale pěkně pohodlně autem až před impozantní budovu židovského muzea Polin.
Sraz byl krásně tradiční u Dany a kávy a ovocem od Margitky a nekončícím povídáním. Až se vždycky sami dívíme, kam až nás začátek diskuze dovede- dnes třeba od archivu válečné historie (Lucka), přes střídání jednorázových rukavic v oddělení lahůdek (Monika) a kouření na škole (Mirka) přes polské Mazury až do Austrálie (Dana).
Dnešní výstava byla v Muzeu dějin polských Židů Polin , kde už jsme byli opravdu několikrát a ještě určitě i několikrát půjdeme. A to nejenom kvůli výbornému jídlu v místní kosher restauraci. Kromě stále expozice tu mají i prostor pro krátkodobé výstavy, tentokrát věnované městům Tel Aviv a Gdynia nazvané stručně „Gdynia – Tel Awiw„.
Proč právě tato dvě, od sebe téměř 3 000 km vzdálená města? Co mají společného? Stručně- stejné období vzniku- začátek 20. století, stejné poslání- moderní přístavy jako brána do světa, stejnou modernistickou architekturu- styl německé umělecké školy Bauhaus a v neposlední řadě společnou polsko-židovskou historii.
Tel Aviv i Gdynia představovaly sny zemí, které před tím neměly své pevné hranice na mapě světa. Tel Aviv založený v roce 1909 a postavený na vykoupených pozemcích Palestiny byl nazýván „prvním hebrejským městem“ a zároveň vstupní bránou pro přistěhovalce přicházející k vytvoření budoucího židovského státu. Gdynia, která byla postavena roku 1920, byla zase označována za „polskou bránu do světa“.
Obě města byla také spojena pravidelnou lodní linkou „Gdynia-America“ (GAL) se svojí tzv. Palestinskou trasou. Těmto plavbám je i věnováno horní patro výstavního sálu, kde můžeme vidět předválečný imigrační tábor v Gdynii, „mezistanici“ nejenom polských, ale i ostatních evropských Židů na cestě do svobodného Izraele a Ameriky.
Protože zbývalo i trochu času a hlavně protože uplynulo přesně 80 let od napadení Polska Sovětským svazem (tuto větu bych ve své slohové práci na gymnáziu opravdu napsat nemohla..), šly jsme ještě na nedaleký skwer Matki Sybiraczki (volně přeloženo jako náměstí Matky Sibiřské).
Právě tady stojí od roku 1995 Památník padlým a zavražděným na východě (Pomnik Poległym i Pomordowanym na Wschodzie). Připomíná téměř půl milionu obětí hromadného pronásledování a deportace do pracovních táborů na Sibiř, Kazachstánu a dalších míst, které postihly polské občany během sovětské okupace Polska. Velmi působivá památka má tvar podvozku nádražního vagonu s křesťanskými a pravoslavnými kříži svázanými ostnatým drátem, který stojí na trati s tabulkami s názvy míst souvisejících právě s mučednickou smrtí a popravou Poláků.
Pro mě osobně to byl opět velmi poučný den. Historie celého židovského národa a období 2. světové války jsou tak složitá témata, že je stále co objevovat a nové se dozvědět. Sice jsme neměly osobní průvodkyni na výstavě (na což jsme si v poslední době už zvykly), ale dnes ji částečně svými znalostmi nahradily Lenka a Lucka, dík chytré holky za to!
Pro Kulturní čtvrtek 19.9.2019 napsala Monika