Nasledujúci utorok sme sa nezišli v plnom počte, no ja som sa zúčastnila už druhý utorok po sebe – HURÁ. Tento deň sa niesol v znamení športu. Najskôr sa Mirka s nami podelila o výsledky z biatlonu, tenisu,…. . Monika rozprávala o zážitkoch z tepla i zimy.  Všetci sme boli odhodlaní postaviť sa na korčule a ísť si užiť ľadovej plochy pred Palácom Kultúry. No keďže nám bolo všetkým zima, tak sme sa pobrali  do teplúčka do Múzea športu vo Varšave.

Stála expozícia s názvom „História poľského športu a olympijského hnutia“ zobrazuje históriu športu z dávneho Grécka, cez prvé moderné olympijské hry až po súčasnosť. Na výstave 1000 metrov štvorcových nájdete príklady športového umenia, technického vybavenia, medailí, trofejí a starožitností. Vďaka dejinám športu uvidíte, ako politika a vojny ovplyvnili poľský športový duch.

Nakoľko ja nie som športovo znalá, dozvedela som sa, že existoval slávny klub s názvom SOKOL.  Všetkých nás očarili najmä kostýmy, ktoré mali na sebe športovci oblečené. Zo súčastného obdobia z roku 2003 môžeme spomenúť Majstra sveta v skoku na lyžiach Adam MALYSZ .

Uvidíte cenné predmety ako napríklad zbierka olympijských pochodní, cenných medailí i trofejí. Každý sme si z pomedzi pochodní vybrali svoju favoritku.

Po krásnom športovom zážitku sme sa vyviezli výťahom na 6. poschodie, kde sme sa občerstvili vo veľmi peknej reštaurácii. Výhľad na Varšavu bol priam neodolateľný.

V okolí muzea je park, ktorý možno využiť na prechádzky v zimnom i letnom období a tiež na športovú činnosť.

A pobrali sme sa vyzdvihnúť naše ratolesti, no ešte pred rozchodom sme si urobili krásnu fotografiu s korčuľami, aby sme na ne nezabudli.

Pro kulturní čtvrtek 16.1.2018, Mária

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Další z řady kulturních úterků, ovšem tento byl v mnohém výjímečný. Nejen, že se Vánoce a s nimi konec roku nezadržitelně blíží a my máme před sebou příští týden poslední kulturní úterý, ale na řadu přijde opět loučení.

Program dnešního dne, který pro nás Helenka připravila jako překvapení, se zařadil do kategoriie nezapomenutelných zážitků. Vše se vydařilo do posledního detailu. Jen škoda, že jsme opět nemohli být v plném počtu.
Ráno začalo naším předem důkladně naplánovaným „únosem“ na opuštěný ostrov v Escape room v Sadybě. Všechny naše děti si tuto radovánku během narozeninových oslav dopřávají poměrně často, my jsme měly příležitost vyzkoušet si své dovednosti až dnes. Postupně vyplavaly na povrch všechny naše přednosti v podobě postřehu, matematických dovedností, logického myšlení, schopnosti spolupracovat, v klíčovém okamžiku zdolat nástrahy téměř zapomenutých technologií I fyzické zdatnosti bylo třeba, okamžitě se ukázalo, kdo trávil dětství na pískovišti a kdo nejlépe zvládá techniku nouzových signálů. Po všech důmyslných nástrahách jsme byly z ostrova vysvobozeni přibližně tři minuty před vypršením časového limitu. Naše sebevědomí narostlo do oblak.
Nastal čas přejít k další části programu s krycím názvem „Alenka v říši divů“ aneb „Návštěvníci“.

Dostalo se nám cti a potěšení, za což ještě jednou velmi děkujeme, navštívit 37. patro momentálně nejvyšší kancelářské budovy ve Varšavě, prestižními cenami ověnčené Warsaw Spire. Neměly jsme ani tušení, jakou výzvou se může stát zdánlivě jednoduchý pokyn zaparkuj na místě 413 a vyjeď výtahem. Nás však žádné nástrahy jen tak neodradí a konečně jsme po krátké okružní jízdě garáží i výtahem ve správném patře, na správné recepci. Počasí nám moc nepřálo, ale to nic neubralo z našeho nadšení vidět město z ptačí perspektivy. Zahřála nás dobrá káva, potěšily výborné koláčky i ovoce. Úkol sjet výtahem v plném počtu dolů byl neméně zábavný a dobrodružný. Budova nás okouzlila již zvenčí, avšak uvnitř nám vyrazila dech. Moderní, jednoduché, svěží, tak trochu výlet do budoucnosti.

Krátká procházka po Placu Europejskim, kde právě dokončují přípravy víkendového otevření menšího kluziště, které je zvláštní svým umístěním uprostřed výškových kancelářských budov. Restaurace ve tvaru srdce, na tomto náměstíčku fantazie nezná mezí.

Pomyslnou třešničkou našeho dnešního dortu byl oběd v restauraci Paňska 85. Usazeni v útulném prostředí u krásného kulatého stolu s výhledem do atria se rázem rozplynuly naše obavy, zda dvě kačenky pro pět osob není přece jen příliš. Poučeni, že je naše pečínka původem ze sousedního Německa, jsme se pustily do hodování Placičky, salát, zelenina, vývar, naše chuťové buňky se vskutku rozplývaly. Dokonce i na číšníka jsme dnes měly štěstí. Připomínám, že jsme mu na facebook slíbily hodnoceni „5“.

Helenko naše, dnešek si budeme dlouho pamatovat.

Dnešní  KČ byl mimořádnější než jindy, po 2 měsících se sešlo kompletní  „zdravé jádro'“ naší partičky, přišla totiž i Maruška a to dokonce i s eco jahodami!  Mimořádná byla i výstava a mimořádně výborný i obídek (a také mimořádně rychle jsem toto shrnutí napsala, jen po jednom upozornění Danušky..)

Co už nebylo tak mimořádného, ale krásně tradičního, výborný začátek dne s kafíčkem a dobrůtkami (včetně Margitky pudingu), odborné diskuse třeba o soli a hluboké filosofické úvahy, fronta na záchod před odchodem na autobus, burza lístků MHD, hlučná jízda autobusem a spěch při zpáteční cestě z našeho výletu.

Kulturní část dnešního dne byla tentokrát zaměřena na prohlídku a hlavně naše odborná hodnocení 37 absolventských prací studentů devíti fakult Akademie výtvarných umění ve Varšavě.

Už samotný prostor výstavy nazvané Coming Out 2017 byl zvláštní, Reduta Banku Polskiego na adrese Bielańska 10 (poblíž Placu Bankowego). 

V 18. století tu byla mincovna krále Stanislava Augusta Poniatowského. Na počátku 20. století byla zbořena, aby ji nahradila nová budova Ruské státní banky. Po obnovení nezávislosti se zde nacházel polský Národní fond úvěrů. Během druhé světové války byla budova sídlem banky emisí. V roce 1944, během Varšavského povstání, byla budova a její okolí místem těžkých bojů. Zachovalo se pouze západní křídlo. Dnes je budova zrekonstruovana, zachovány  jsou původní surové cihlové stěny a prostor je pronajímán, např. na svatby.)

Práce byly opravdu zajímavé a každý z nás si odnesl svůj pohled a názor na tvorbu talentovaných mladých umělců (Danuška si navíc odnesla i krásnou knížku o výstavě). Mě například zaujalo ztvárnění úzkosti, bezmoci a omezení od Katarzyny Rozwadowskiej-Myjak v práci nazvané Sýrie uprchlíci. 

Zajímavá byla pro všechny z nás i Natalia Bimer s prací nazvanou Dospívání.

Symbolizuje proces přeměny, narození a dospívání. Při této změně jsme svým způsobem odizolováni od vnějšího světa, soustředíme se totiž na vlastní problémy a svoje vnitřní hodnoty. 

Natalie použila kousky rýžového papíru potištěného šupinami ryb, který umístila na kovovou konstrukci tvaru kokonu. Díky průhlednosti materiálu je vnitřek tohoto útvaru dobře prosvětlený a malým otvorem je tak vidět postavička ztočená do embrionální pozice. Je to 3D tiskárnou vytvořený odlitek samotné autorky. Celek tak představuje malou Natalii schoulena do její vlastní kukly, obraz její existence, její soukromou kuklu, která ji chrání ne před sebe samou, ale před vnějším světem.  

Škoda jen, že tu nebyly k otestování i absolventské práce talentovaných kuchařů a cukrářů. „Vyhnal“ nás totiž hlad.

Náš obídek v restauraci Thaisty byl opravdu vynikající, proč jsme tu nebyli už někdy dříve?

Tak jsme si rozjímali, diskutovali a plánovali i bohužel poslední setkání s Helenkou (jen tady ale ve Varšavě!, jinak se s ní samozřejmě neloučíme, slíbila založit v Praze pobočku „kulturních čtvrtků“!)… a nastal čas zakončit společný krásný výlet a rychle na tramvaj a do školy (přijeli jsme pozdě, protože tramvaj nejela, jen autobus..).

Nastal čas dušičkový a už máme všichni i po podzimních prázdninách a dovolených. Dlouho jsme se neviděli. Je třeba toho hodně dohonit. Například narozeniny Danušky. Ta nás opět překvapila, tentokrát lahodnou bezou, která byla neuvěřitelně fotogenická. Jenže takovéto dobrotě nešlo dlouho odolat. Máte-li chuť na repete objednejte si ji na test.bezownia.pl. A dohonit bylo třeba i dušičkovou atmosféru, jež se tady v Polsku těší velké pozornosti. Davy lidí, včetně školních výprav putují na hřbitovy a tam se procházejí a dekorují hroby známých i méně známých osobností. My si pro tenhle makabrózní zážitek vybrali jeden z největších  hřbitovů ve Varšavě Povązki. Jsou zde pohřbeni významní jedinci a váží se k nim zajímavé příběhy. Nicméně ruku na srdce, v blízkosti hřbitova se nachází námi oblíbená restaurace Mielżyński. 

U Brány sv. Honoraty na nás už čekal průvodce a začal pěkně od začátku a v tempu. Brána sv. Honoraty je pojmenovaná po Manželce Mieczysława Landsberga, bohatého lékaře který se po smrti milované ženy ženy rozhodl zafinancovat novou bránu na hřbitov s tím, že dodá peníze, ale chce, aby brána nesla jméno jeho ženy. Stalo se tak v roce 1915. Stavba byla hotova za pouhopouhé 3 měsíce. Oba manželé jsou pochováni v katakombách. Svůj majetek vložil pan Landsberg raději do brány, jež bude sloužit všem, než do drahého náhrobku či hrobky pro sebe a svou ženu. Byl to holt muž velkého srdce.

Vstoupili jsme na terén hřbitova a zahájili procházku mezi hroby. Našli jsme tu náhrobní kámen se jménem českého dvorního hudebníka polského krále (Stanislawa Augusta)-  Antonína Wejnerta, který se dožil úctyhodných 100let ( žil v letech 1750-1850). Na zdi kostela nám průvodce ukázal desky lidí, jejichž hroby jsou zastavěny kostelem, ale jejichž památku uctívají alespoň těmito kameny ve zdi. V této části je spousta jmen popravených důstojníků a vojáků z katyňského procesu. Kosusek dál od kostela jsou  pochováni také rodiče Chopina. Náhrobek má tvar klavírního křídla v černé barvě. Náhrobků z různých kamenů a dob je tu spousta. Včetně krásných soch něžných dívek, přes statné rytíře ve zbroji. Nechybí ani andělé.

Zaujaly nás zrekonstruované „katakomby“ jak jim tu říkají, i když katakomby jsou v zemi. Zde mají hroby umístěny v řadách v masivní zdi, nad úrovní země. Všechny hroby byly ozdobené kvítím a svíčkami. Obzvláště večer má tohle místo asi svou neopakovatelnou atmosféru. Ale je podzim a zima nám zalézá pod kabáty a konečky prstů. Je třeba se ohřát a poslat do bříška nějakou tu dobrotu. 1,5 hodiny výkladu nás vyčerpalo. V restauraci Mielżyński jsme se přidali k oslavám husy Sv. Martina a dali si celé meníčko. Zakoupili vína domů a trochu s kalupem uháněli pro děti. Máme splněno. Příští týden si naplánujeme snad nějaké veselejší téma J