Ve čtvrtek 19.10.2017 jsme byli pozváni do Americké školy na oslavu Mezinárodního dne. Prosluněné ráno lákalo k projížďce na kole. Vzali jsme to po Walu Zavadowském, což v se nám v průběhu pracovního dne příliš nevyplatilo. Byl tam dost velký provoz a v zubech nám skřípal v písek rozvířený mnoha nákladními auty jedoucími z pískovny. Výhledy na řeku Vislu jsou tam nicméně nádherné.

U mostu v Obórkach  došlo k neblahému výběru KRÁSNÉ CESTY, viditelně zcela nedávno prohrnuté buldozery. Po dvou kilometrech jízdy v těžkém terénu na městských kolech jsme tyto těžké stroje uzřely v plné práci před námi. Dále se jet nedalo. Zase došlo na skřípění zubů …

Patřičně zablácení a někteří z nás bez nálady jsme si museli spravit náladu v Cafe Beza v Parku Zdrojowym v Konstancinie.

Pak už rychle do Americké školy, prohlédnout si přečetné barevně vyzdobené a pochoutkami oplývající stánky. Kytarista hrající španělské flamengo byl úžasný, maďarské klobásky neodolatelné, ale nejlepší stánek byl ten náš. Prostě tam byli nejlepší a nejveselejší lidi.

Cestou domů jsme se ještě stavili na oběd v restauraci Akiyama a potom už zase zpět k našim denním povinnostem.

Kulturní čtvrtek připadl opět na úterý. Začal výbornou kávičkou a na něčím dobrým na zub. Servírovaly se pražené oříšky všeho druhu a maliny s borůvkami. Probrali jsme své čerstvé životní zkušenosti a názory a vyrazili na autobus směr centrum. Počasí nám vyšlo přesně dle předpovědi skvěle. A tak jsme zamířili na vyhlídku z terasy Paláce kultury, kam se většina z nás (až na Margitku a Aleše) nestihla při jedné z minulých vycházek podívat. 

Bylo nás pět, a tak požadovaná skupinová sleva u paní pokladní neprošla. Muselo by nás být deset. Nepomohl ani dotaz od Moniky, že nás bude devět. Jen nechápu, jak přišla k té devítce …

Výtahem jsme vyjeli do 30. patra. Prošli jsem kolem upoutávky na muzeum domků pro panenky. Vyšli jsme na terasu a obdivovali Varšavu z vyhlídky. Studený vítr pěkně fučel a sluníčko se nechtělo ukázat. Udělal jsem pár fotografií a honem výtahem dolů. Nevím, jestli si toho někdo všiml, ale výtah jel o patro níže, než jsme nastoupili.

Potom jsme se prošli ulicí Chmiełnou, kde si Monika koupila hezkou hnědou čepici, až do ulice Gałczyńskiego, do síně pro projekty Zachety, kde byla výstava Šestsil. Šlo o díla mladých polských umělců, kteří se zajímají o český surrealismus. Nad výstavou má patronát České kulturní centrum. Obrázek řekne více než slova, podívejte se na některá z uměleckých děl.

Na oběd jsme vybrali restaurace THai Me up. K pití si většina dala vodu a ti odvážnější čaj z „plastových barevných veverek“. Jak typické pro thajskou kuchyni! Předkrm, zeleninové závitky s kouskem krevetky a hlavní chod – žebírka s rýží ozdobená zeleninou – příjemně překvapil. Jídlo bylo tak dobré, že jsi někteří objednali další porci předkrmu sebou. Pro desert a kávu jsme však vybrali jiný podnik, vyhlášené knihkupectví Wrzenie Świata. Beza sice nebyla, ale šarlotka a půlka koláče s čokoládou mě úplně zasytily.

Pro kulturní čtvrtek 10.10.2017 v úterý napsal Aleš.

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Tentokrát nám počasí přálo a po občerstvení na Truskawiecké, Margitka pekla :-), jsme vyrazili auty k Národnímu stadionu, kde na nás již netrpělivě čekala kola! (mapa) Po lehkých nesnázích s půjčením, dlouho jsme nepůjčovali a trochu jsme asi vyšli ze cviku:-), jsme mohli vyrazit za poznáním parku Skaryszewskiego.

Danuška vybavena chytrou knihou udávala směr, aby nám po cestě neunikla žádná zajímavost a taky neunikla. První zastávka byla záhy u pomníku Vděčnosti Rudé armádě, tento památník stával původně na jiném místě parku, kde bylo zabito 28 ruských vojáků. V roce 1968 byla těla vojáků přesunuta na Hřbitov vojáků sovětské armády (ulice Zwirki i Wigury) a pomník se stěhoval na prominentnější místo, kde je dodnes. Na zadní části pomníku jsou verše od Tadeusza Kubiaka, které zrovna někdo čistil od nánosů spreje. Jak jsem se dočetla z různých zdrojů posprejování tohoto konkrétního památníku je velmi časté.

Cesta, respektive Dana, nás dále vedla do růžové zahrady k soše Tanečnice, kde jsme se náležitě vyřádily s pózováním. Socha je krásná, ladná, něžná, půvabná i elegantní. Rozdělila jsem to následovně: Heli/ladná, Margitka/něžná, Monika/elegantní, Dana/půvabná a Mirka/jak jinak krásná, kdyby byla Mária, té by připadla lepá. Aleš vše s radostí dokumentoval.

Jen kousek od Tanečnice je kámen na připomínku britských letců, kteří byli sestřeleni přesně na tomto místě v roce 1944, když letěli s pomocí Varšavskému povstání. Ze sedmi lidí na palubě, přežil jediný, který se v roce 1988 vrátil do Varšavy, aby spolu s britskou premiérkou M. Thatcher odhalil tento památník.

A jsme zpátky na kolech, frčíme parkem k pomníku Edwarda House, poradce prezidenta Wilsona, zastánce polské nezávislosti po 1. světové válce. Tam přichází Alešova pózovací chvíle. Užívá si to, dostává spoustu pokynů kam s nohou, jak s rukama, co s hlavou až je foto ideální a můžeme jet dál.

Už nás pomalu začíná dohánět hlad, i když jezdíme jak s větrem o závod:), ale ještě stíháme sochu Koupající se, která je jedinou ze souboru třech soch, která se dochovala po válce a umělý vodopád. Pohled dolů, by byl asi hezčí, z hora je to prostě umělý vodopád.

Vracíme kola, opět s malou vsuvkou, jedno kolo se odmítlo odhlásit a tak se řeší a řeší.

Oběd. Po „náročném“ cyklistickém výkonu, ujeli jsme asi celé 3 km!, padáme vysílením:)), v restauraci Kuchnia Funcjonalna. Sluníčko nás sice vylákalo ven, ale po chvíli se ptáme na deky. Slečně servírce práci rozhodně neusnadňujeme a vymýšlíme různé kombinace všeho možného i nemožného. Nakonec byl oběd moc dobrý, Aleš dostal kus masa, zbytek již střídměji rybku, kuřátko a Margitka dokonce začala a skončila u předkrmu! Protože bezu neměli, jali jsme se ji hledat v okolních kavárnách. Asi na třicátý pokus, jsme byli úspěšní, po dvojicích každý v jiném podniku:).

Po dávce kofeinu jsme zamířili klidným krokem na Českou ulici, kde jsme se neshodli, jestli už jsme byli nebo nebyli. Já myslím, že už jsme byli skoro všude:). Klidný krok jsme museli zrychlit, protože jsme zjistili kolik je hodin a že povinnosti nepočkají.

Byl to další milý kulturní čtvrtek 19.09.2017 v úterý.

S radostí napsala,
Mirka

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Proč jsem zvolila tenhle nadpis, už asi tušíte. Původní plán zněl jasně – báječný outdoorový program v parku  Skaryszewskiego na kole, ale počasí změnilo plán a bylo třeba improvizovat. Při kávě, ovoci, oříšcích a jablečném dezertu bylo rozhodnuto.

Dnes se nebudeme pouštět do žádných větších akcí a skryjeme se v suchu a teple v Národním muzeu.  Bylo nás 5 a to doslovně. Stačilo jedno auto. Se štěstím jsme zaparkovaly blízko budovy muzea. Světe div se, vstup v úterý zdarma. Výstava Maďarské fotografie se však nekoná (byla zde jen do 8. 9. J). Nevadí, jdeme na stálou výstavu o památkách města Faras – Galeria Faras. Dana nám všem vypůjčila audio průvodce s tím, že se budeme touto nenásilnou formou vzdělávat. Nakonec nám průvodce dělala k naší radosti sama. Sláva lenosti a sláva Daně.

Město Faras bylo významné město v Dolní Núbii v dnešním Egyptě. V 60. letech 20. Století město zaplavily vody Násirova jezera na řece Nilu a v současnosti se nachází pod jeho hladinou. Před zaplavením zde proběhly rozsáhlé archeologické výzkumy, které provedl polský tým archeologů pod vedením prof. Kazimierza Michalowkého. K hlavní  objeveným památkám města z tohoto období patří katedrála města (její věrná zmenšená kopie se nachází hned u vchodu), která byla zcela vyplněna pískem a tak se zachovalo na zdech velké množství pozoruhodných nástěnných maleb. Tyto malby představují nejlépe dochované příklady křesťanského Núbijského umění. Znázorňují vesměs známé biblické výjevy, portréty biskupů z Farasu a panovníků. Zachráněné malby jsou vystaveny zde v muzeu a v Chartúmu. Zcela jsme nepochopily, jakou technikou se podařilo malby přenést na jiný kamenný podklad, ale obdivovaly jsme se freskám i záhadnému způsobu záchrany. Nejdříve nás trochu dráždilo, proč fresky stěhovali sem do Polska, ale z pohledu dnešní neklidné politické situace v Egyptě je asi jasné, že křesťanské památky by pravděpodobně současné muslimské enklávě nebyly po chuti a kdoví jak by s nimi bylo naloženo. V muzeu jsou kromě fresek k vidění ještě kamenné části chrámu- různé části sloupů, konzol a držáků a v samostatné místnosti nalezené keramické nádoby a amulety, jež byly ve městě vyrobeny. Byla zde velká keramická manufaktura. Ještě zeměpisná poznámka pod čarou J Násirovo jezero je přehradní nádrž, která vznikla na řece Nilu za vysokou Asuánskou přehradou v roce 1971. Patří mezi největší přehradní nádrže na světě. Dosahuje hloubky 180m. 83% rozlohy je na území Egypta a 17% zasahuje do Súdánu, kde se nazývá Núbijské jezero.

Dosti bylo informací, nyní k báječné tečce za prohlídkou a tou je jako vždy skvělá restaurace. Šly jsme na jistotu, protože posledně nás tu potěšily. V budově národního muzea se nejen vzděláte, pokocháte a osaháte si pár exponátů, ale také se zde báječně občerstvíte. Po schodech dole v suterénu se nachází restaurace – Aleje 3.  A co jsme si dnes daly? Předkrm chobotnička, hlavní chody- treska, okoun, losos – všechny tři ryby báječné. Pro odvážné nožka z kachny s červeným melounem a čerstvým baby špenátem – prý znamenité – foto speciálně pro chybějícího Aleše, jenž kachničkám holduje. Také pirohy se vydařily. Na závěr káva a beza. Příjemná obsluha a designové prostředí. Klid a pohoda. Doporučujeme.

Improvizace se vydařila na 100%. Počasí nás nezdolalo. S úsměvy na rtech se loučíme. Za týden nám třeba bude svítit sluníčko a park bude náš.