Navštívit muzeum o nějaké významné osobě může znamenat suché přečítání destiček s důležitými daty a obhlížení obrazů a exponátů z jeho doby. Jenže, když máte to štěstí a věnuje se Vám stejný průvodce v Chopinově muzeu jako nám, odcházíte s dojmem, že jste potkali Chopinova blízkého známého, který jej často potkával.

Řeknu Vám, bylo to lepší než přečíst si o Chopinovi knížku nebo podívat se na film o něm. Ten průvodce znal odpovědi na všechny naše všetečné otázky. Navíc díky své schopnosti zajímavě ukázat na historické souvislosti se například  člověk nemohl ubránit dojmu, že některé země používají stále stejnou strategii okupace jiných území.

Kvůli  odcestování do Vídně chvíli před listopadovým povstáním a odmítnutí se nechat najmout zpět ve své vlasti na potlačování vzpour Poláků, se nemohl Chopin do své vlasti za svůj život vrátit, nesmělo být zmiňováno jeho jméno, nesměl být pochován v polské zemi, nesměl být v kontaktu se svými blízkými… Že Vám to něco připomíná?

V muzeu jsme obdivovali čestnou upřímnost prvního (mimochodem českého) Chopinova učitele klavíru Wojciecha Żywneho, když v Chopinových 12 letech prohlásil, že už jej nemůže více naučit a Chopin tak trénoval sám a vystudoval skladbu. Fascinovala nás markentingová strategie Pařížského výrobce klavírů Pleyela, na jehož klavíry Chopin pak hrál celý život. Poučili jsme se, když jsme slyšeli, že možnému sporu s konkrutentem Lisztem se vyhnuli tak, že se každý z nich zaměřil na jiný typ vystupování.

A pousmáli jsme se nad Chopinovým iPhonem a krabičkou na cukrátka s Hello Kitty. Navíc nás překvapil trojitý pokus o posmrtný Chopinův otisk, aby jeho tvář vypadala romantičtěji než ve skutečnosti a diskutovali jsme o možnostech léčby plicní fibrózy.

Především ale bylo zřejmé, že se Chopin věnoval s nadšením a pečlivostí tomu co jej nejvíce těšilo, odmítal ustoupit od svých představ a tak jedině dosáhl úspěchu. Mimoděk tato cesta vedla k tomu, že se po smrti stal symbolem polské hrdosti, i když o to ani neusiloval.

Dojmů bylo nesmírně moc. Dorovnali jsme tento intelektuální nášup pohlazením našich žaludků v restauraci Oliva.  Milé povídání doprovázelo vychutnávání chobotnic, hovězích líček a dalších pečlivě připravených dobrot.

Kéž bychom vždy viděli svou cestu a uměli říct, co nás nejvíce těsí.

Napsala pro kulturní čtvrtek 02.02.2017: Zuzka

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Další z našich populárních čtvrtků začal vskutku nevídaně, všichni se sešli v Truskawiecké úderem deváté hodiny! I Monika! Ta se ještě v poslední chvíli snažila předběhnout Margitku. Nepovedlo se, ale i tak byla náležitě pochválena.

U kávičky se probraly důležité i nedůležité události minulého týdne,a jako pokaždé jsme zvesela vyrazili za poznáním, tentokrát do Muzea Katyně.

Naskládali jsme se do jednoho auta! To snad nikdo z účastníků čtvrtků nepamatuje! Po plynulé jízdě jsme luxusně zaparkovali přímo u muzea, kde se nás ujala velmi příjemná paní průvodkyně.

Všichni jsme o masakru v Katyni něco věděli, někdo víc, někdo míň. Každopádně jsme se dověděli spoustu nového.

Třeba proč nebyla polská armáda na začátku války schopna akce, proč se této smutné události říká Katyňský masakr, i když více lidí bylo zavražděno jinde, proč byla tato událost na dlouho tabu … výstava předmětů z masových hrobů je depresivní a zajímavá zároveń, jsou to reálné věci reálných lidí, kteří byli odtrženi od svých blízkých a zcela nesmyslně popraveni. Naše malá skupinka se shodla na tom, že následky Katyně jsou v polácích hluboko vryté a úplně snad nevymizí nikdy.

Lehce v poklusu jsem se přesunuli na oběd. Dekant Wine Bar and Restaurant byla opět skvělá volba. Aleš možná bude tvrdit něco jiného, nicméně dámská část skupiny byla velmi spokojena. I když chybička se vloudila, když nám bylo oznámeno, že BEZA došla! To jsme nečekali a čas na hledání vhodné kavárničky v okolí, už Monice ani Mirce nezbýval, protože je ještě čekala kultura v podobě hudebního vystoupení našich totálně hudebně nenadaných synů ve škole.

Shrnuto a podtrženo, čtvrtek byl opět vyjímečný, díky bezvadné partičce, kterou jen tak něco nerozhází.

Napsala pro kulturní čtvrtek 26.01.2017: Mirka

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Opět bílé ráno, teplota -6 st C, obloha zatažená, ale téměř bezvětří a pro nás všechny nejdůležitější ukazatel – čistota ovzduší – dnes k našemu potěšení naštěstí ucházejicí parametry. To vše rozhodlo, jakým směrem se bude ubírat náš dnešní program. A vítězem tohoto týdne se stává „výlet na běžkách“ v lese v Chojnowském Parku Krajobrazowém.

Sraz na pro nás všechny již oblíbeném parkovišti pod lesem Kabatskym proběhl v dokonalé souhře příjezdů všech zatím stále ještě potencionálních běžkyň a běžců. Společně jsme se vydali procházkou k půjčovně lyží, kde po odzkoušení mnoha párů bot našel každý z nás pár, ve kterém byl ochoten vyrazit na cestu. Největší zájem byl o botky s kožíškem, o které jsme však byli nakonec ochuzeni. Zrovna tak nám byly vcelku rychle přiděleny běžky i hůlky. Venku jsme usoudili, že by bylo vhodné, aby si každy svůj set vyzkoušel na ostro. Neskutečné se stalo skutkem, někteří poprvé v životě, jiní po mnoha a mnoha letech, ale i téměř profesionálně trénovaní jedinci míříme k autům. První metry máme za sebou a zjišťujeme, jak jsme šikovní, a začínáme se těšit na vycházku lesem. Museli jsme se auty ještě přiblížit na start naší tůry do Kontancinu k restauraci Zalewajka. Všichni víme, že kdo maže ten jede, a kdo se zúčastnil, tak si jistě pamatuje čím mazal.

Cesta lesem byla úžasná, nikde nikdo, jen sluníčko na nás vykouklo, někde sněhu více, jinde poskromnu, občas větvičky, několik krátkých zastávek, fotografování, přechod přes zamrzlý potok, holou zasněženou pláň, pár pádů, přehopsání silnice za plného provozu tam, ale i zpět a né jednou, trocha bloudění, historky Járy Cimrmana a konečně po 12 km vytoužený cíl. Restaurace ve Stajnii Chojnov, příjemná dřevěná stavba, útulný interiér s výhledem do jízdárny, zapálený krb, teplý čaj, výborný oběd. 

Připravit zajimavý program na čtvrtek bylo tentokrát obtížnější než obvykle. Většina galerií zrovna připravovala nové expozice a procházet se ve smogu městěm je opravdu o zdraví. Dana ale nezklamala, a jako pokaždé přišla s dokonalým plánem. Dýchání, zdraví, lázně, Eva Park Spa! Solné lázně v Konstancině. ideální místo pro oddych a relaxaci.

Po příjezdu nás přivítal malý bazén, který jsme jako skupina dokázali rychle zaplnit. Po úvodním plavání na rozproudění krve, jsme bez zaváhání obsadili bublající vířivku se slanou vodou.

Také jsme vyzkoušeli saunu. Helča rozprášila příjemnou vůni a studenou sprchou podráždila teploměr. Za chvíli tu bylo horko a plno páry. Více než deset minut jsem nevydržel a honem do studené sprchy.

Na oběd jsme zašli do restaurace Pomidoro.

V druhý adventní týden na nás během kulturního čtvrtka čekala spousta zajímavých míst v Solci, části varšavské čtvrti Šródmieście. Podél severní části Ujazdovského parku jsme prošli k architektonicky zajímavé kolonii typových vilek, které si ve dvacátých letech minulého století nechali postavit zejména architekti a profesoři varšavské polytechniky. Kolonii protíná Profesorská ulice, na varšavská měřítka spíše ulička, která je ve své horní části pouze pro pěší a do niž se vstupuje romantickou kovovou brankou vedle budovy tuniského konzulátu. Jednopatrové domy nebyly během války výrazně poničeny a jsou velice vkusně renovovány. Bombou byla částečně zasažena pouze vila na rohu ulice Hoene-Wrónského, kterou jsme pokračovali ke skateparku Jitřenka a pak dál do ulice Szare. 

V ní stojí několik renovovaných neogotických domů pamatujících varšavské povstání. V jeho závěru domy stály v samém centru několikadenní bitvy mezi jednotkami SS posílenými o odsouzené kriminálníky a povstaleckými skupinami složenými hlavně z mladých skautů. Po porážce povstání byly domy vypáleny a jejich obyvatelé měli štěstí, že přežili a byli „pouze“ vysídleni do tábora v Pruškově. Nakonec i čp. 10 a 14 unikla úplnému zničení narozdíl od několika dalších domů v ulici a sousedního kostela Nejsvětější Svátosti, svatostánku Mariavitů – polské starokatolické církve. 

 

Ukazuje nejenom umělecké předměty, ale celý historickofilosofický kontext založený na konfuciánské etice. Názorně dokumentuje široké umělecké zájmy tehdejší elity hudbu, kaligrafii, poezii, malířství i hry. Pro mě jako Evropana a nesinologa je fascinující staletá neměnnost ideových východisek a jejich uměleckého ztvárnění. Oběd byl v restauraci Aleje3, která je nenápadně zastrčena v budově muzea.

Napsala pro kulturní čtvrtek 08.12.2016: Lucie

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.