Napsala pro kulturní čtvrtek 1.12.2016: Margita
Kulturní čtvrtek
MUZEA WARSZAWSKIEJ PRAGI
Bylo slunečné a zimavé ráno a vydali jsme se na výlet do Pragi, tedy té Varšavské. Je to čtvrť na pravé straně řeky Visly, trošku ušmudlané předměstí s atmosférou Vysočan či Karlína. Nejprve jsme zamířili do Muzea Pragi. Je umístěno v několika historických budovách na ulici Targowé. Zvenku vypadá maličké, ale po vstupu dovnitř nám došlo, že hodina na návštěvu nebude stačit. Muzeum je nově otevřeno v roce 2015 a je opravdu krásné, s moderními prvky citlivě zasazenými do staré architektury.
V přízemí je místnost s výstavou, která nás provedla historií Pragi. K velké maketě s vizuálními efekty se šikne audio průvodce, vše nám krásně osvětlil.
Nezapomněli jsme ani na židovskou modlitebnu, výstavu o trzích, rozlehlý suterén a dvůr s modrým medvědem.
Jedna část expozice byla věnovaná památce Ryszarda Siwce, který se 8. září 1968 upálil na protest proti účasti polských jednotek při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Stalo se to na Stadionu X-lecia, dnešního Stadionu Narodowego ve Varšavské Pradze.
Ve vedlejší místnosti jsme si přehrály staré i nové písničky o Pradze. Dobrá byla „Nie ma cwaniaka nad warszawiaka“.
Ještě krátká zastávka v kavárně Niebieski Syfon a jde se dál.![]()
Nejprve na Bazar Rózyckiego, kde se prý v divokých devadesátých dal sehnat i samopal. Teď to vypadá spíše jako vietnamská tržnice s plesovými a svatebními šaty, velmi bizarní.
Další zastávka byl pravoslavný kostel Máří Magdalény. Všude zlato, ikony a vůně kadila. Mše jsou prý ve staroslověnštině.
Ulicí Florianskou jdeme k další dnešní atrakci. Pomnik Kapeli Praskiej stojí na rohu ulic Kłopotowskiego a Floriańské. Čtyři bronzoví muzikanti slibují zahrát vybranou píseň po zaslání SMS. Monika navrhuje č. 1 „Bazar przy Targowej“, prý je to jasná hitovka… SMS za 1,22 zl je odeslána, potvrzení o platbě přijato… a nic. Čekáme ještě 5 minut, místní si mezitím posedali na okolní lavičky a čekají taky. To asi musí v těchto končinách být kulturní vyvrcholení dne. My to ale nakonec vzdáváme a jdeme dál.
V Centru Kreatywności Targowa jsme si prohlédli výstavu s tématem společenské odpovědnosti „Więcej niż reklama, jak to robią Szwedzi“. Krásný prostor a velmi znepokojující téma ženské obřízky, alkoholismu a uprchlických táborů. Marlboro Country je země plná hřbitovních křížů. Švédi reklamu prostě dělají jinak. Sofistikovaně, vtipně a zodpovědně.
Už máme strašný hlad, tak se jdeme najíst. Praskie Bistro nabízí jednoduché, ale rychlé jídlo a času nebylo nazbyt. Povinnosti volají.
Napsala pro kulturní čtvrtek 24.11.2016: Dana
Kopiec Powstania Warszawskiego
Ranní kafe u Dany, pak krátký přesun autem a honem na Kopiec Powstania Warszawskiego, potom pěší přesun do Zámku Ujazdowskiego, kde byla výstava asijských umělců s názvem Duchy wspólnoty / Public Spirits a nakonec dobrý oběd v restauraci Qchnia Artysticzna.
Hala Koszyki aneb nikdy není čas se vzdávat
Jak je pravidlem, ve čtvrtek nás čekalo další příjemné setkání. Tentokráte po rozpravě nad dobrou bábovkou a kávou či čajem jsme vyrazili na prozkoumávání ulice Koszykova a jejího okolí, především do nově otevřené Haly Koszyki.
Z matematického pohledu je ulice Koszykova zajímavá tím, že je nespojitá, což se prý některým ulicím ve Varšavě prostě stává. Z pohledu architektonického je její okolí nabité na každém kroku, mimochodem tu sídlí i fakulta architektury Varšavské Polytechniky.
Nespěchejme ale, naše obdivování začalo u budovatelských reliéfů na ulici Marszalkowské. Poté jsme zamířili k budově Polytechniky na Placu Polytechniky. Svět univerzitní je kupodivu otevřený i v dnešní opatrné době a tak jsme mohli obdivovat atrium budovy s honosným vnitřním schodištěm
z přelomu 19. a 20. století. Živost všemu dodávaly dole stánky zvoucí studenty na zahraniční stáže a nahoře zasklený barevný strop. Ten už toho viděl hodně, na schodišti se totiž událo mnoho důležitých historických manifestací.
Ve vchodu domu Lwowska 13 jsme řešili záhadu 20 páru zaprášených holin, které se nacházely v přízemí bohatě zdobené dvoupatrové budovy, zastavěné mezi vysokými domy novější zástavy. Ukázalo se, že tuto budovu nyní využívá právě stavební oddělení pro Halu Koszyki a záhada byla rozluštěna. Jen těm stavařům celkem závidím, že se prochází po starém dřevěném schodišti a mohou se kochat uklidňující zelenou výmalbou s bílými štuky.![]()
Zelená barva je i barvou celé haly Koszyki (koszyki.com), jejíž základní železná konstrukce má zajímavý, až pohádkový příběh. Hala byla postavena na počátku 20. století v secesním stylu. Její kovová konstrukce byla původně určena pro vojenskou pevnost Twierdzy Modlin, ale nesplňovala náročné
požadavky a tak ji použili právě ke stavbě této tržnice. Později budova začala chátrat, byla zavřená a některé knihy psaly i o tom, že tento projekt už nikdy nebude oživen. A přesto se nyní hala zase zaplní lidmi. To je jasné ze všech těch voňavých restaurací a obchůdků se vším možným. Vedle pokrmů tentokrát indických – pěkně rozpalujících – nás zaujal i technicko-umělecký prvek v horním patře. Síť kovových lamel zavěšená na tenkých lankách přesně odpovídá pohybu hladiny Tichého oceánu na nějaké stanici odkud data posílají. Tak vidíte, i ve Varšavě je kousek oceánu.
Napsala pro kulturní čtvrtek 27.10.2016: Zuzka
Muzeum Polin
Poslední krátkou zastávkou před návštěvou muzea Polin byl pomnik Williho Brandta, německého politika, kancléře z let 1969 – 1974 a držitele Nobelovy ceny za mír z roku 1971. Na pomníku je vyobrazen Willi Brandt klečící u pomníku obětem varšavského gehtta, jehož fotografie z této události obletěla svět a znamenala přelom v napjatých německo-polských vztazích stejně, jako poté následující podpis smlouvy o uznání polských hranic Německem. Jeho citát „Demokracie nesmí jít tak daleko, aby se v rodině hlasovalo, kdo je otec“ mezi námi vyvolal diskusi.
Pro některé z nás první ale pro mnohé několikátá návštěva muzea Polin byla vyvrcholením naší dnešní kulturní výpravy.
Muzeum s název „Polin“, což v jidiš znamená „Polsko“ a v hebrejštině vyjadřuje pobídku „zde můžete spočinout“, je v nádherné nové budově, která je dílem finských architektů Rainera Mahlamakiho a Ilmara Lahdelmy. Fasádu budovy ozvláštňuje nepravidelný vchod do hlavni haly, který ma údajně symbolizovat přechod Židů přes Rudé moře a také zlom v židovských dějinách způsobený holocaustem. V osmi galeriích se každý z nás vydal svým vlastním směrem a tempem poznávat tisícileté dějiny Židů v Polsku. Nebylo v našich silách projít si muzeum celé, a tak se na toto místo zajisté vrátíme ještě několikrát.
Dobrým společným obědem a kávou v prověřené restauraci přímo v muzeu jsme dnešní výlet zakončili.
Napsala pro kulturní čtvrtek 13.10.2016: Margita