Každou z nás něco zaujalo, mě nejvíc postel, okolo které bylo spoustu prstů, trochu strašidelné, ale proč ne. Emoce to vyvolalo, jako z hororu. Margitce se zase libila podivná soustava lanek a provázků, která padala do oleje….zvuk ji připomínal děti v kalužích, trochu méně hororová představa. Monice se libil autoportrét slečny, která byla ukryta v popodivné záplavě molitanu a látek a za zpěvu to všechno otrhala a dostala se až k sešité figuríně. Zpěv nám přišel zvověstný a celé to působilo dost ponuře. Prostě pro každého něco.

Dana by ještě ráda do Muzea Pragi, ale byla umluvena, že je čas jit jíst.

V plánu byla krásná restaurace Zoni, kde visely vánoční stromečky ze stropu, byly tam kotle jako v pekle, kde byla spousta neotřelých dekorací a kde se připravovala firemní akce, takže jsme byly vykázány o dům dál. Doslova. Restaurace byla hezká, personál příjemný, okurková polévka zajímavá a hlavní jídlo lahodné, leč porce spíše dětská. Naštěstí jsme měly jsme vyhlídnutý podnik o kousek dál na dezert, vešly jsme a vzapětí jsme vyšly, protože interiérem se nesla nevábná vůně kanálu! Nevzdáváme to a vyrážíme do Pijarni czekolady, kterou jsme zahlédly poblíž. Našly jsme, ještě nejsou v provozu. Nevadí, vyrážíme směrem na Saskou Kepu, je to cestou….minuly jsme a hurá přes most. Myšlenka na dezert nás neopouští, kavárna do které jsme zamířily se změnila na restauraci, zkoušíme Dziurku od klucza, plno…..Kafka, tam konečně dostáváme vytoužený zákusek a kávu. 

První listopadové kulturní úterý začalo jako obvykle příjemným posezením u Dany. Já se tohoto posezení bohužel tentokrát nezúčastnila a s ostatními jsem se sešla až v parku Łazienki Królewskie, kde naším prvním cílem byla výstava Blask orderów w 100-lecie odzyskania niepodległości věnovaná polským řádům. Ty byly, jak název napovídá, vystaveny v souvislosti se stoletým výročím polské nezávislosti a nacházely se ve třech budovách v tomto krásném parku.

Řády byly považovány za nejvyšší formu ocenění obyvatel za zásluhy pro dobro Vlasti. K vidění byly řády udělované jak za časů krále Augusta II (18. století), tak za zásluhy během 2. světové války nebo během komunistické vlády. Celkem bylo vystaveno asi 1000 exponátů zapůjčených z muzeí v Drážďanech, Berlíně, Paříži, Bruselu, Londýně, Varšavě nebo Krakově.

Nejcennější a nejkrásnější exponáty této výstavy se nacházely v místnosti uprostřed muzea Pałac na Wyspie. Než jsme je spatřily, nejprve jsme rychlejší chůzí prošly přes několik úžasných pokojů.

A teprve pak jsme mohly obdivovat krásné řády zdobené zlatem, stříbrem, diamanty, rubíny a brilianty. Jednalo se o kříže, hvězdy a kord Řádu Bílého Orla z královských kostýmů.  

Poté jsme navštívily další muzejní budovy, Podchorążówku a Pałac Myślewicki, kde byly vystaveny kromě křížů a hvězd také medaile, obrazy, uniformy nebo diplomy.

Odtud jsme se pěšky přemístily k našemu druhému cíli a tím byla výstava Skip the line!, která se nacházela v prostoru Biennale v ulici Marszałkowskiej.

Jen pár metrů před naším cílem jsme si ale ještě stihly udělat malou přestávku, jelikož naši pozornost zaujal malý obchůdek Dary natury, kde bylo k dostání nepřeberné množství koření, čajů, vitamínových nápojů, medů a dalších zdravých produktů. Bylo to zařízeno ve venkovském stylu a krásně to tam vonělo.

A tak některé z nás neodolaly a něco si tu koupily k rychlé svačince.

Jednou z těchto věcí byl mírně řečeno nepříliš lahodný, ale zato určitě velmi zdravý nápoj ?. Lehce posilněné a plné vitamínů jsme tedy dorazily na výstavu, která byla věnována aktuálnímu tématu – populismu.

Výstava byla rozdělena do tří pater a každé patro bylo zcela odlišné.

Přízemí bylo zaměřeno především na maďarský populismus, na jejich silný cit pro nacionalismus, na hrdost na maďarské kořeny a křivdu, že jim byla odebrána určitá území, s čímž se mnozí dodnes nedokáží vyrovnat. Nejvýstižnějším heslem bylo „Make Hungary great again“. Mnohé fotografie vedly k zamyšlení, k diskuzi a mimo jiné proběhla i krátká úvaha nad tím, zda mělo zůstat Rakousko-Uhersko nebo zda jsi jsou názorově blízcí lidé se stejnou krevní skupinou.

Poté jsme sešly do podzemních prostor, kde se nacházely zajímavě pojaté, ale poněkud depresivní fotografie nebo videa. V horním patře pak kromě jiného byly naopak k vidění vtipné kreatury představující spojení nějakého zvířete a světového politika. 

Po kulturním vyžití jsme si zašly na zasloužený oběd do nedaleké restaurace Bazar Kocha v ulici Mokotowska. Hezké prostředí a dobré jídlo jen lehce pokazila dlouhá čekací doba na jídlo a to i na polévku.

Pro kulturní úterý 13.11.2018 napsala Lucie.

Můžete se také podívat na ostatní fotografie