Čtvrteční setkání s Chopinem

Navštívit muzeum o nějaké významné osobě může znamenat suché přečítání destiček s důležitými daty a obhlížení obrazů a exponátů z jeho doby. Jenže, když máte to štěstí a věnuje se Vám stejný průvodce v Chopinově muzeu jako nám, odcházíte s dojmem, že jste potkali Chopinova blízkého známého, který jej často potkával.

Řeknu Vám, bylo to lepší než přečíst si o Chopinovi knížku nebo podívat se na film o něm. Ten průvodce znal odpovědi na všechny naše všetečné otázky. Navíc díky své schopnosti zajímavě ukázat na historické souvislosti se například  člověk nemohl ubránit dojmu, že některé země používají stále stejnou strategii okupace jiných území.

Kvůli  odcestování do Vídně chvíli před listopadovým povstáním a odmítnutí se nechat najmout zpět ve své vlasti na potlačování vzpour Poláků, se nemohl Chopin do své vlasti za svůj život vrátit, nesmělo být zmiňováno jeho jméno, nesměl být pochován v polské zemi, nesměl být v kontaktu se svými blízkými… Že Vám to něco připomíná?

V muzeu jsme obdivovali čestnou upřímnost prvního (mimochodem českého) Chopinova učitele klavíru Wojciecha Żywneho, když v Chopinových 12 letech prohlásil, že už jej nemůže více naučit a Chopin tak trénoval sám a vystudoval skladbu. Fascinovala nás markentingová strategie Pařížského výrobce klavírů Pleyela, na jehož klavíry Chopin pak hrál celý život. Poučili jsme se, když jsme slyšeli, že možnému sporu s konkrutentem Lisztem se vyhnuli tak, že se každý z nich zaměřil na jiný typ vystupování.

A pousmáli jsme se nad Chopinovým iPhonem a krabičkou na cukrátka s Hello Kitty. Navíc nás překvapil trojitý pokus o posmrtný Chopinův otisk, aby jeho tvář vypadala romantičtěji než ve skutečnosti a diskutovali jsme o možnostech léčby plicní fibrózy.

Především ale bylo zřejmé, že se Chopin věnoval s nadšením a pečlivostí tomu co jej nejvíce těšilo, odmítal ustoupit od svých představ a tak jedině dosáhl úspěchu. Mimoděk tato cesta vedla k tomu, že se po smrti stal symbolem polské hrdosti, i když o to ani neusiloval.

Dojmů bylo nesmírně moc. Dorovnali jsme tento intelektuální nášup pohlazením našich žaludků v restauraci Oliva.  Milé povídání doprovázelo vychutnávání chobotnic, hovězích líček a dalších pečlivě připravených dobrot.

Kéž bychom vždy viděli svou cestu a uměli říct, co nás nejvíce těsí.

Napsala pro kulturní čtvrtek 02.02.2017: Zuzka

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.