Tentokrát kulturní úterý začalo už nezvykle brzy. V půl desáté ráno se pro nás, skupinu čtyř kultury milovných Češek, otevřely dveře Muzea nad Wisłą.
Celé muzeum jsme měly jenom pro sebe. Je tu výstava kinetického a optického moderního umění. Většinou se jedná o abstraktní díla. Ty mají tu nevýhodu, že bez kontextu nebo příběhu tvoření, nám většinou uniká velká část autorova uměleckého poselství. Ale dnes máme naštěstí průvodkyni. Velmi milá mladá kunsthistorička nám vypráví příběhy umělců a vystavených prací.
Výstava s názvem Inny Trans-Atlantyk odkazuje na slavnou novelou Witolda Gombrowicza, kde je polský hrdina nuceným emigrantem v Jižní Americe. Díla jsou vytvořena na obou stranách Atlantiku. Přesněji ve východní Evropě a Latinské Americe. Jsou inspirována pohybem a poválečným rozvojem technologie a vědy. Je tu i Československý příspěvek od Milana Dobeše, obraz Pulzující rytmus. Při pohledu na něj se Margitě začala trošku točit hlava….
Zajímavý byl příběh dvou děl od Ryszarda Winiarskiego, Sto zdarzeń 8×8, vytvořených pomocí matematiky, náhodných 
číselných kombinací či hodu hrací kostkou. Autor nechtěl svá díla nazývat obrazy a vytvořil si vlastní systém uměleckého programování.
Moc se nám líbily obrazy Carlose Cruiz-Dieze, měnící se při každé změně úhlu pohledu. Monika si také pohotově na internetu vyhledala jeho realizaci na letišti v Caracasu. Nádhera.
Velmi působivý byl hustý les dvaceti tisíc nylonových provázků od Miry Schendel, Still waves of probability. Dílo mělo nečekaně politické pozadí. Schenkel byla migrantka, žila v Brazílii. Portugalštinu využívala při své každodenní práci, zatímco italština byla doménou jejích emocí a němčina byla jazykem filozofie.
Nebo ten super nápad od Julia Le Parc, Lumière en mouvement, Světlo v pohybu…..
Po hodině a půl, naše průvodkyně už spěchá k další, tentokrát o mnoho větší skupině a 
my máme na chvilku prázdné a tiché muzeum pro sebe. Tedy až na tanečnici a choreografku Izu Szostak, která tam na hoverboardu zkouší na své večerní představení. Ale pozor….nefotit!
Dostáváme hlad a potřebujeme kávu, proto jdeme na pozdní snídani do Kafky. Dáváme si ne úplně dietní snídaňový set – palačinky, vajíčka a párečky.
Posilněni jdeme podél severní zdi Varšavské univerzity, Karowou ulicí a vznešeného hotelu Bristol. Cestou se od Moniky dozvíme, že ty roztomilé surikaty nejsou ve skutečnosti tak sympatické jak se původně zdálo a opice se dovedou pěkně přírodně sjet. 
Začíná mě od smíchu pobolívat bránice. A to jsme ještě nedošly do MUZEA KARYKATURY, což je druhá část našeho dnešního programu. Je tam výstava soutěžních prací 40. edice Legnickiego Satyrykonu s tématem TOLERANCE. Některé kresby byly srandovní a některé spíše hořké a hrozivé.
Zajímavé bylo, že jsme často každá pochopily satirické kresby trochu jinak.
Potom jsme se vydaly ulicí Bednarskou a Mariensztatem do naší oblíbené restaurace Dziurka od klucza. Tam už na nás netrpělivě čekal Aleš. Ten by si oběd v této minirestaraci nedal ujít.
Jídlo bylo skvělé a originální jako vždy. Po sladké tečce v podobě BEZY už nám nezbývá než spěchat za našimi odpoledními povinnostmi.
Jestli je pravda, že smích prodlužuje život, tak jsme si dneska zařídili spoustu času na tomto světě navíc……