Jukebox, Jewkbox

Ráno jsme se sešly nad kávou, čajem a dobrotami. Trošku netradičně si ke kávě dáváme ochucenou mořskou řasu, dovezenou ze Soulu. Dneska jsme tu mimořádně jenom samé ženy, některé z nás unavené, totálně bez energie. To se ale brzy mění, výměna zážitků a humor jsou velmi dobíjející. Dnes by teoreticky mělo být jaro, ale moc to tak nevypadá, balíme se do zimních bund, čepic a šál. Jsou 3 stupně C.

Jedeme autobusem 116 a vystupujeme na Placu Krasinskich a Mária nám vypráví o pomníku Varšavského povstání. Má dvě části, jedna je plná vojáků vrhajících se do boje, druhá lidí sestupujících do podzemních kanálů, přes které bylo možné z města uniknout.

Hned vedle je sídlo Nejvyššího soudu, která nám připomíná Univerzitní knihovnu. Není divu – projektovalo ji stejné architektonické studio -Badowski Budzyński Architects.Budova ve tvaru L byla postavena v letech 1997-1999. Fasáda je vyrobena z reflexního zeleného skla a je obklopena řadou sloupců, na kterých jsou psány právní termíny v latině a polštině. Hlavní vchod je poněkud netradičně na zadní straně, kde jsou tři bronzové sochy žen od Jerzyho Juczkowicze. Byly umístěny do vody a na svých hlavách nesou tíhu budovy. Jsou personifikací tří křesťanských ctností: víry, naděje a lásky.

Původně měl být vchod ze strany, tedy naproti kostelu v Dluge ulici, ale sochy tří žen z nějakého důvodu vadily katolické církvi. Tak se Víra Naděje a Láska schovávají v úzké uličce za vjezdem na parkoviště. Jak symbolické…….

Do Muzea Historii Żydów Polskich  jdeme pěšky přes park Krasinskich, kde obdivujeme květinové ornamenty vysázené do úhledných trávníků.

V Muzeu Polin je u vstupních bezpečnostní rámů plno, tentokrát si musíme počkat ve frontě. Včera byl den výročí začátku povstání ve Varšavském ghettu, které začalo 19. dubna 1943, na židovský svátek pesach. Ten den měla začít likvidace ghetta, ale Židé povstali a němečtí vojáci byli zaskočeni nečekaným útokem zubožených zoufalých obyvatel ghetta, ozbrojenými pistolemi, granáty a Molotovovými koktejly. Povstání bylo však potlačeno a zničením Velké Synagogy 16. května 1943 byly boje oficiálně ukončeny.

 I my si tuto událost připomínáme připnutím žluté papírové květohvězdy, kterou dostaneme u pokladny.

Procházíme lávkou pod zvlněnými stěnami symbolizující rozestoupené Rudé moře. Jsme tu už poněkolikáté, ale pokaždé znovu žasneme. Ten barák je prostě nádherný!

Tentokrát nejdeme na stálou výstavu do hlavní části muzea, ale do menší výstavní síně v přízemí. Výstava se jmenuje Jukebox, Jewkbox! Je o historii gramofonů a židovské hudby na gramofonových deskách.

První exponát je maličký digitální mp3 přehrávač a vedle něj je starý fonograf z konce 19. století se záznamem na voskovém válečku. Ty staré přístroje jsou ale o tolik krásnější…

Výstava nás poté provedla všemi érami záznamu zvuku, od akustické do digitální.

Je tu plno informací o gramofonových deskách. Třeba proč je na starých deskách naslouchající pes, což je slavná ochranná známka nahrávací společnosti HMV – His Master’s Voice.

Psa namaloval Francis Barraud. Teriér jménem Nipper, původně patřil  Barraudovi bratru Markovi. Když Mark Barraud zemřel, Francis zdědil Nippera i s válcovým fonografem a nahrávkami Markova hlasu, které pes fascinovaně poslouchal.

První záznamy zvuku byly vlastně jenom diktafony a nikoho mnoho let ani nenapadlo nahrávat a prodávat hudbu. Do fonografu, který vynalezl Léon Scott, ale nechal si ho patentovat Thomas Alva Edison, se používaly voskové válečky, které byly velmi drahé, protože se nedaly masově produkovat. Obrat nastal až s příchodem gramofonu.  Gramofonovou desku vynalezl Emile Berliner, americký vynálezce s židovskými kořeny.

Starý film nám ukázal, jak se v třicátých letech 20. století nahrávaly a vyráběly gramofonové desky, zatančily jsme si (Copacabáánááá), poslechly si několik verzí hitu ze Šumaře na střeše (ano i  Rich Girl od Gwen Stefani), zavzpomínaly na Amy Winehouse, povídaly si o tom, proč se dalo dříve změnit CD v autě až na konci výletu (měnič na 5 CD byl v kufru auta pod bagáží).

Pak nám kručelo v břiše, tak se šlo na oběd. Restaurace Besamim je přímo v budově muzea a jako vždy to bylo moc dobré a rychlé.

Po obědě a kávě jsme se ještě vrhly do hledání informací o Januzsowy Korczakowi, jehož pomník jsme viděli minulý Kulturní čtvrtek. Jeho cesta se sirotky Varšavským ghettem do tranportu je legendární. Pororuhodný muž s pohnutým osudem.

Potom už musíme jít  na autobus a jít vyzvednout naše mláďata. Partička byla skvělá, akorát nám fakt chyběl náš fotograf a skeptik Aleš……..

Večer jsem šla do garáže a začala hledat náš starý gramofon – zatím bezúspěšně. Ale desky mám!