Máme tady květen, lásky čas a v nás se probudila touha po dlouhé době někam opět společně vyrazit na kolech.
Počasí posledních dní k nám asi nemůže být přívětivější: slunečno, chladivý větřík a k tomu vše neuvěřitelně nádherně kvete a voní. Pravda, na některé z nás je těch jarních roztopášností přírody tolik, že její sílu musí krotit pomocí kouzelných pilulek.
Na ranní kávičku, která se už mohla podávat na terásce obsypané fialovými květy vistárie, jsme se sešli v malém, ale vlastně plném počtu. Hned ráno jsme si připomněli, jak moc se liší ženský a mužský pohled na svět. „Děvčata“ dorazila v šatech, pantoflích, kraťasech a halenkách a „chlapci“ byli připraveni téměř na Závod Míru. Vše nakonec dobře dopadlo, náš závodník se našemu ležérnímu tempu shovívavě přizpůsobil.Protože je po týdenních prázdninách a dlouho jsme se neviděli, bylo co vyprávět. Už víme, že se na Korsice zjara všechno krásně zelená, že nejlepší maso je morčacie, že někdo si na střechu „odkládá tašky“ a někdo jiný místo toho „škridle“ a navíc tomu všemu může stejně porozumět jen ten, kdo si s námi někdy vyrazí na „Malé divy“.
Na výlet jsme bohužel nemohli vyrazit všichni, ale i tak jsme si to moc užili. Cestou podél řeky jsme se kochali výhledy na třpytící se hladinu, bezpočet restaurací, dokonce peřejí /snad to byly opravdu peřeje a né ty pilulky/, kvetoucí stromy a prázdné minipláže na protějším břehu. Dojeli jsme až k parku u Muzea sportu a turistiky. Cestou zpět jsme trochu netradičně poobědvali přímo pod mostem, v malém japonsko – korejském bistru Mei.
Bistro je opravdu malé, příjemné, obsluha rychlá a to podstatné – jídlo je vynikající. Dokonce jsme si jedno z jídel mohli sami uvařit. Oběd v původně plánované restauraci u řeky jsme si nakonec dopřát nemohli, protože mají v týdnu bohužel zavřeno. Náhradní volba se ale ukázala být více než dobrou alternativou.
Pro kulturní čtvrtek 8.5.2018, napsala Margita.