Na nowo i Dziurka od Klucza

Další společný kulturní a gurmetský čtvrtek začal netradičně e-mailovým bojem o židle v restauraci Dziurka od Klucza. Dana vyhlásila soutěž o šest židlí u jednoho stolu. Nakonec nás bylo sedm a o to větší byla legrace. Od desáté jsme se ladili na nový zážitek z výstavy fotografií „Na nowo. Warszawiacy 1945-55“ v „Domu Spotkań z Historią“ nad hrnkem lahodné kávy a miskou čerstvého ovoce a oříšků. Potom jsme společně vyrazili autobusem do centra. Muzeum otevírali od 12.00 hod a tak jsme čas před otevíračkou využili k bádání v ulici Karowa.

Nejdříve jsme obsadili lavičku se sochou „čtoucího muže“ a trochu mu četli přes rameno. Monika objevila čudlík v lavičce a neváhala vyzkoušet. Lavička promluvila. Jen tak potichu, že jsme výklad stejně neslyšeli. Monika se toho dne vůbec ukázala jako aktivní členka klubu objevitelů a u kolemjdoucích zjistila význam slova Karowa ulice – něco jako autová od základu kára, vůz, auto. Pak jsme nad mapou ul. Karowa hledali budovy jež se tu před válkou honosily krásou. Některé bombardování přežily, jiné lidé zrekonstruovali a mnohé už tu nejsou. Uvolnily místo parku, stromům, lavičkám a sochám. Zapózovali jsme fotografovi Alešovi na viaduktu se sochou Syrénky po vzoru děvčat z průvodce.

Bylo trošku zimka, tak jsme tu dvanáctou neodkládali a ohřívali se u zajímavých černobílých fotografií. Dokumentují poválečný život a situaci ve vybombardované Varšavě. Kupodivu, v nás fotky nevyvolávaly depresivní pocity. Spíš pocity naděje, síly, odhodlání. Radost z konce války, svobody a volnosti. Je neuvěřitelné z jakého moře ruin město znovu povstalo. Zničeno bylo lidskou silou a stejnou silou opět ožilo. Zničeno bylo v řádu několika hodin, oživení trvalo léta. Dobové fotky s komentáři měli prostě sílu.

Hladoví jsme po hodinové prohlídce vyrazili do vytoužené restaurace Dziurka od Klucza. Dana cestou našla další malou galerii v budově viaduktu a neváhala nás s jemností sobě vlastní přesunout do jejích útrob. Malby moderní, barevné a některé i lechtivé. Prázdné žaludky však velkému rozjímání nepřály a tak jsme v pár minutách radostně dosedli na prázdné židle a jednu lavici. Vlezli jsme se. Když přinesli hlavní chod, bylo u stolu nezvyklé ticho. Komentované téměř neslyšným mlaskáním. Z toho vyvozuji, že většině chutnalo. Vykouzlit na 35 m2 restauraci s kvalitní kuchyní je tak trochu umění. Jak Mirka poznamenala: „Bylo to jako v pohádce“. Na dezert a kávu čas tentokrát nezbyl, ale my se sem ještě vrátíme ….

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Napsala: Helča