Dnes jsme se sešly v tomto kalendářním roce naposledy (chyběly jen Lenka s Danou J.- tak to zase o hodně přišly…).

Předvánoční setkání bylo netradičně v úterý a hlavně netradičně se srazem u Lucky doma. Tradiční už ale byla dobrá nálada, důležité diskuze, výborné pohoštění (včetně cukroví) a výpravy za kulturními zážitky zakončené výborným obědem.

11. ročník výstavy COMING OUT je umělecký projekt, který se již stal součástí kulturního kalendáře Varšavy – a třetím rokem i součástí naší.

Akademie výtvarných umění ve Varšavě na něm prezentuje nejzajímavější diplomové práce (celkem 33 diplomů) svých absolventů z oboru malba, sochařství, grafika, konzervace a restaurování uměleckých děl, interiérová architektura, design, mediální umění, scénografie a správa kultury.

Práce jsou vždy představeny na netradičním jedinečném prostoru, letos je to na ploše téměř 3 000 m2 v  ještě nedokončené části kancelářské budovy Wola Retro – v místě, kde se historie setkává s moderností.

Všechny práce popisovat nebudu – některé nás zaujaly více, některé se zdály až moc jednoduché, aby byly vrcholem studia takovéto školy („telefony“), někteří mladí vypadali, že prožili v dětství asi dost velké trauma („život a smrt s nafukovacími balonky“ nebo „sexuální orgie na seně“).

Nej za naší českou komisi je asi práce nazvaná Osamělost.

Autor chtěl zobrazit dva světy, ve kterých v podstatě každý den žijeme – na straně jedné je to dav (bzučící množství lidí), na straně druhé pak vnitřní svět každého člověka. Žijeme mezi lidmi, míjíme je každý den, trávíme čas na stejných místech. Projíždíme kolem lidí, ale vidíme jen siluety, někdy pozornost upoutá detail. Statistiky však uvádějí, že jeden ze čtyř lidí se cítí osamělý a není tu nikdo, s kým by si pohovořil o důležitých věcech.

Moje osobní další nej byla i práce studentky sochařství nazvaná Nomada. Různé krychle ze dřeva, které mohou být libovolným způsobem pospojovány jako výraz cesty, putování. Nastavení mohou být podle slov autorky libovolná – v závislosti na prostoru, světle, emocích nebo temperamentu. Moje osobní spojení bych pojala jako stolky do nějaké kavárny, u kterých je příjemné posedět a s přáteli si popovídat.

U příjemného stolku jsme dnes náš společný den začali, u dalšího příjemného stolu s výborným jídlem v japonské restauraci Shoku i společný den končíme.

Vše opět na výbornou, díky za to! 

Další fotografie z této akce ZDE.

Příspěvek k akci konané 10.12.2019 napsala Monika.

Další fotografie z této akce ZDE.

Článek píše Mirka

Ve čtvrtek 21. 11. 2019 jsme se vydaly do muzea Asie a Pacifiku.

V listopadu a v prosinci 2019 se zde koná výstava „Písmo v kulturách světa“.

Už před vchodem do muzea bylo jasné, že na asijskou atmosféru jsme správně naladěné. Hned v předsálí nás zaujal objekt měsíce. Jednalo se o papírové modely reálných věcí, sloužících k rituálním účelům v Číně.

To, že se v Číně k uctění zemřelých používá spalování papírových falešných peněz, to je poměrně známé, ale papírová kabelka Gucci, balerínky a mobil, vypracované do nejmenších detailů, které se v současné době k těmto rituálním účelům také používají, nás poměrně překvapily a rozproudily vášnivou diskuzi.

Výstava byla situovaná v jedné přízemní místnosti, přesto byla extrémně zajímavá a obsáhlá. Před vchodem je digitální tabule, na které lze nalistovat jednotlivé druhy písma a lokalitu jejich používání ve světě.

Výstava je pojata pro širokou veřejnost, pro děti je zde spousta názorných obrázků a aktivit na vyzkoušení. Před vchodem si děti mohou vyzvednout brožuru, která je názorně a vtipně provede výstavou. Je zde dále možnost vyzkoušet techniku barevného tisku na látku, nebo psaní znaků do písku. Také jsme neodolaly a vše vyzkoušely. Výstava představila kolem 30 druhů písma (např. aztécké, egyptské, klínové, japonské apod.). Ve vitrínách je spousta původních svitků a originálních tisků. U korejského písma jsme se pozdržely déle a Dana nám vysvětlila, co znamenají konkrétní znaky a jak je číst. Zaujaly nás diagramy umístěné na stěnách znázorňující písma s rozlišením písmen v jednotlivých jazycích. Překvapil arabský psací stroj i další exponáty. Výstava byla velice zajímavá a poučná.

Po výstavě jsme se přesunuly do restaurace LAS (Lokalna Atrakcja Stolicy). Kde jsme si vybraly z užšího, ale velice zajímavého jídelního lístku, přičemž se se bavily překlady jednotlivých jídel a ingrediencí.

Pro Kulturní čtvrtek napsala Dana J.

Fotogalerie z této akce

Ve čtvrtek 18. října jsme se po obvyklé snídani u Dany vypravily do Zodiaku, varšavského pavilonu architektury. Šly jsme na jisto na výstavu nazvanou velmi všedně: Pomnikomania.

            Celou cestu tam jsem ve skrytu duše přemýšlela, co asi budou v pavilonu vystavovat. Vždyť co může být zajímavého na nějakých pomnících? Ve městě, zvláště ve Varšavě, jich je plno. Míjíme je, aniž bychom nad nimi přemýšleli. Vnímáme je jako přirozenou součást města a naši pozornost přitáhnou maximálně ve chvíli, kdy jsou obložené květinovými věnci.

            Pavilon Zodiak je v blízkosti stanice metra Centrum, ale je tak šikovně schován mezi domy, že, i když jsem místem projížděla, či procházela, mnohokrát, všimla jsem si ho až teď. Z rušné několikaproudé ulice musíte projít mezi bloky paneláků a dostanete se na poměrně pěknou a architektonicky zajímavou pasáž Wiecha. Tam sídlí Zodiak. S naprostým sebevědomím vás moderní umění překvapí už na samotné pasáži. Architektonické monumenty výstavy Pomnikomanie vás vtáhnou do děje, ještě než vstoupíte do pavilonu.

            K uměleckému zážitku by mi stačila už jen krásně zrekonstruovaná hala Zodiaku, která dříve byla, světe div se, obyčejnou prodejnou květin. Nicméně jsme měli veliké štěstí, že nás do vystavovaných exponátů zasvětil místní odborník „muž s bradkou“. A tak jsme měli možnost proniknout do mysli architektů, kteří se pomníky zabývají. Mrzí mě, že nedokážu vypsat, vše, co jsme se dozvěděli, nicméně, jak jsem nejdřív měla strach, že to bude celkem nuda, bylo to nakonec velmi zajímavé a “novéobzoryotvírající“. Myslím, že nejen u mě, ale i u většiny z nás došlo k jakémusi momentu „aha“. A to je dobře. Protože moment „aha“ je cílem každého umění. Jsem si jistá, že po této výstavě již nebudeme městské pomníky jen tak ledabyle míjet.

            Uvědomila jsem si, jak moc svět potřebuje umělce. My, obyčejní smrtelníci, jsme tak nějak k některým věcem lhostejní, možná bych řekla tupí. Zažíváme pocity, které cítíme, ale nedovedeme je příliš identifikovat nebo vyjádřit a tak v nás tak nějak hnijí a čekají, až na ně přijde řada. Naproti tomu ultracitlivá duše umělce velmi dobře umí nejen identifikovat, ale i zhmotnit mnohé pocity z lidského nitra. A právě díky těmto umělcům pak může kus té naší hloubky, co tam někde uvnitř duše čeká, vyplout ven, na povrch a souznít s umělcovým dílem. Takže jsme pak o něco svobodnější, volnější, očištěnější. Děkuji za to, že existují umělci. I když jsou asi pro normální život nepoužitelní, pro naši duši jsou požehnáním. Už musím přestat psát, nebo to bude hrozně dlouhé a nudné.

            Miluji na našich kulturních čtvrtcích, že dokážeme nasytit duši i tělo. Tak napíšu už jen dvě slova: Soul Kitchen. Vau……!!!! Byla jsem tam poprvé a vím, že ne naposled!

 Pro Kulturní čtvrtek napsala Lenka.

Zde si můžete prohlédnout fotografie z této akce.