Nastal čas dušičkový a už máme všichni i po podzimních prázdninách a dovolených. Dlouho jsme se neviděli. Je třeba toho hodně dohonit. Například narozeniny Danušky. Ta nás opět překvapila, tentokrát lahodnou bezou, která byla neuvěřitelně fotogenická. Jenže takovéto dobrotě nešlo dlouho odolat. Máte-li chuť na repete objednejte si ji na test.bezownia.pl. A dohonit bylo třeba i dušičkovou atmosféru, jež se tady v Polsku těší velké pozornosti. Davy lidí, včetně školních výprav putují na hřbitovy a tam se procházejí a dekorují hroby známých i méně známých osobností. My si pro tenhle makabrózní zážitek vybrali jeden z největších  hřbitovů ve Varšavě Povązki. Jsou zde pohřbeni významní jedinci a váží se k nim zajímavé příběhy. Nicméně ruku na srdce, v blízkosti hřbitova se nachází námi oblíbená restaurace Mielżyński. 

U Brány sv. Honoraty na nás už čekal průvodce a začal pěkně od začátku a v tempu. Brána sv. Honoraty je pojmenovaná po Manželce Mieczysława Landsberga, bohatého lékaře který se po smrti milované ženy ženy rozhodl zafinancovat novou bránu na hřbitov s tím, že dodá peníze, ale chce, aby brána nesla jméno jeho ženy. Stalo se tak v roce 1915. Stavba byla hotova za pouhopouhé 3 měsíce. Oba manželé jsou pochováni v katakombách. Svůj majetek vložil pan Landsberg raději do brány, jež bude sloužit všem, než do drahého náhrobku či hrobky pro sebe a svou ženu. Byl to holt muž velkého srdce.

Vstoupili jsme na terén hřbitova a zahájili procházku mezi hroby. Našli jsme tu náhrobní kámen se jménem českého dvorního hudebníka polského krále (Stanislawa Augusta)-  Antonína Wejnerta, který se dožil úctyhodných 100let ( žil v letech 1750-1850). Na zdi kostela nám průvodce ukázal desky lidí, jejichž hroby jsou zastavěny kostelem, ale jejichž památku uctívají alespoň těmito kameny ve zdi. V této části je spousta jmen popravených důstojníků a vojáků z katyňského procesu. Kosusek dál od kostela jsou  pochováni také rodiče Chopina. Náhrobek má tvar klavírního křídla v černé barvě. Náhrobků z různých kamenů a dob je tu spousta. Včetně krásných soch něžných dívek, přes statné rytíře ve zbroji. Nechybí ani andělé.

Zaujaly nás zrekonstruované „katakomby“ jak jim tu říkají, i když katakomby jsou v zemi. Zde mají hroby umístěny v řadách v masivní zdi, nad úrovní země. Všechny hroby byly ozdobené kvítím a svíčkami. Obzvláště večer má tohle místo asi svou neopakovatelnou atmosféru. Ale je podzim a zima nám zalézá pod kabáty a konečky prstů. Je třeba se ohřát a poslat do bříška nějakou tu dobrotu. 1,5 hodiny výkladu nás vyčerpalo. V restauraci Mielżyński jsme se přidali k oslavám husy Sv. Martina a dali si celé meníčko. Zakoupili vína domů a trochu s kalupem uháněli pro děti. Máme splněno. Příští týden si naplánujeme snad nějaké veselejší téma J

Ve čtvrtek 19.10.2017 jsme byli pozváni do Americké školy na oslavu Mezinárodního dne. Prosluněné ráno lákalo k projížďce na kole. Vzali jsme to po Walu Zavadowském, což v se nám v průběhu pracovního dne příliš nevyplatilo. Byl tam dost velký provoz a v zubech nám skřípal v písek rozvířený mnoha nákladními auty jedoucími z pískovny. Výhledy na řeku Vislu jsou tam nicméně nádherné.

U mostu v Obórkach  došlo k neblahému výběru KRÁSNÉ CESTY, viditelně zcela nedávno prohrnuté buldozery. Po dvou kilometrech jízdy v těžkém terénu na městských kolech jsme tyto těžké stroje uzřely v plné práci před námi. Dále se jet nedalo. Zase došlo na skřípění zubů …

Patřičně zablácení a někteří z nás bez nálady jsme si museli spravit náladu v Cafe Beza v Parku Zdrojowym v Konstancinie.

Pak už rychle do Americké školy, prohlédnout si přečetné barevně vyzdobené a pochoutkami oplývající stánky. Kytarista hrající španělské flamengo byl úžasný, maďarské klobásky neodolatelné, ale nejlepší stánek byl ten náš. Prostě tam byli nejlepší a nejveselejší lidi.

Cestou domů jsme se ještě stavili na oběd v restauraci Akiyama a potom už zase zpět k našim denním povinnostem.