Tentokrát nám počasí přálo a po občerstvení na Truskawiecké, Margitka pekla :-), jsme vyrazili auty k Národnímu stadionu, kde na nás již netrpělivě čekala kola! (mapa) Po lehkých nesnázích s půjčením, dlouho jsme nepůjčovali a trochu jsme asi vyšli ze cviku:-), jsme mohli vyrazit za poznáním parku Skaryszewskiego.

Danuška vybavena chytrou knihou udávala směr, aby nám po cestě neunikla žádná zajímavost a taky neunikla. První zastávka byla záhy u pomníku Vděčnosti Rudé armádě, tento památník stával původně na jiném místě parku, kde bylo zabito 28 ruských vojáků. V roce 1968 byla těla vojáků přesunuta na Hřbitov vojáků sovětské armády (ulice Zwirki i Wigury) a pomník se stěhoval na prominentnější místo, kde je dodnes. Na zadní části pomníku jsou verše od Tadeusza Kubiaka, které zrovna někdo čistil od nánosů spreje. Jak jsem se dočetla z různých zdrojů posprejování tohoto konkrétního památníku je velmi časté.

Cesta, respektive Dana, nás dále vedla do růžové zahrady k soše Tanečnice, kde jsme se náležitě vyřádily s pózováním. Socha je krásná, ladná, něžná, půvabná i elegantní. Rozdělila jsem to následovně: Heli/ladná, Margitka/něžná, Monika/elegantní, Dana/půvabná a Mirka/jak jinak krásná, kdyby byla Mária, té by připadla lepá. Aleš vše s radostí dokumentoval.

Jen kousek od Tanečnice je kámen na připomínku britských letců, kteří byli sestřeleni přesně na tomto místě v roce 1944, když letěli s pomocí Varšavskému povstání. Ze sedmi lidí na palubě, přežil jediný, který se v roce 1988 vrátil do Varšavy, aby spolu s britskou premiérkou M. Thatcher odhalil tento památník.

A jsme zpátky na kolech, frčíme parkem k pomníku Edwarda House, poradce prezidenta Wilsona, zastánce polské nezávislosti po 1. světové válce. Tam přichází Alešova pózovací chvíle. Užívá si to, dostává spoustu pokynů kam s nohou, jak s rukama, co s hlavou až je foto ideální a můžeme jet dál.

Už nás pomalu začíná dohánět hlad, i když jezdíme jak s větrem o závod:), ale ještě stíháme sochu Koupající se, která je jedinou ze souboru třech soch, která se dochovala po válce a umělý vodopád. Pohled dolů, by byl asi hezčí, z hora je to prostě umělý vodopád.

Vracíme kola, opět s malou vsuvkou, jedno kolo se odmítlo odhlásit a tak se řeší a řeší.

Oběd. Po „náročném“ cyklistickém výkonu, ujeli jsme asi celé 3 km!, padáme vysílením:)), v restauraci Kuchnia Funcjonalna. Sluníčko nás sice vylákalo ven, ale po chvíli se ptáme na deky. Slečně servírce práci rozhodně neusnadňujeme a vymýšlíme různé kombinace všeho možného i nemožného. Nakonec byl oběd moc dobrý, Aleš dostal kus masa, zbytek již střídměji rybku, kuřátko a Margitka dokonce začala a skončila u předkrmu! Protože bezu neměli, jali jsme se ji hledat v okolních kavárnách. Asi na třicátý pokus, jsme byli úspěšní, po dvojicích každý v jiném podniku:).

Po dávce kofeinu jsme zamířili klidným krokem na Českou ulici, kde jsme se neshodli, jestli už jsme byli nebo nebyli. Já myslím, že už jsme byli skoro všude:). Klidný krok jsme museli zrychlit, protože jsme zjistili kolik je hodin a že povinnosti nepočkají.

Byl to další milý kulturní čtvrtek 19.09.2017 v úterý.

S radostí napsala,
Mirka

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Proč jsem zvolila tenhle nadpis, už asi tušíte. Původní plán zněl jasně – báječný outdoorový program v parku  Skaryszewskiego na kole, ale počasí změnilo plán a bylo třeba improvizovat. Při kávě, ovoci, oříšcích a jablečném dezertu bylo rozhodnuto.

Dnes se nebudeme pouštět do žádných větších akcí a skryjeme se v suchu a teple v Národním muzeu.  Bylo nás 5 a to doslovně. Stačilo jedno auto. Se štěstím jsme zaparkovaly blízko budovy muzea. Světe div se, vstup v úterý zdarma. Výstava Maďarské fotografie se však nekoná (byla zde jen do 8. 9. J). Nevadí, jdeme na stálou výstavu o památkách města Faras – Galeria Faras. Dana nám všem vypůjčila audio průvodce s tím, že se budeme touto nenásilnou formou vzdělávat. Nakonec nám průvodce dělala k naší radosti sama. Sláva lenosti a sláva Daně.

Město Faras bylo významné město v Dolní Núbii v dnešním Egyptě. V 60. letech 20. Století město zaplavily vody Násirova jezera na řece Nilu a v současnosti se nachází pod jeho hladinou. Před zaplavením zde proběhly rozsáhlé archeologické výzkumy, které provedl polský tým archeologů pod vedením prof. Kazimierza Michalowkého. K hlavní  objeveným památkám města z tohoto období patří katedrála města (její věrná zmenšená kopie se nachází hned u vchodu), která byla zcela vyplněna pískem a tak se zachovalo na zdech velké množství pozoruhodných nástěnných maleb. Tyto malby představují nejlépe dochované příklady křesťanského Núbijského umění. Znázorňují vesměs známé biblické výjevy, portréty biskupů z Farasu a panovníků. Zachráněné malby jsou vystaveny zde v muzeu a v Chartúmu. Zcela jsme nepochopily, jakou technikou se podařilo malby přenést na jiný kamenný podklad, ale obdivovaly jsme se freskám i záhadnému způsobu záchrany. Nejdříve nás trochu dráždilo, proč fresky stěhovali sem do Polska, ale z pohledu dnešní neklidné politické situace v Egyptě je asi jasné, že křesťanské památky by pravděpodobně současné muslimské enklávě nebyly po chuti a kdoví jak by s nimi bylo naloženo. V muzeu jsou kromě fresek k vidění ještě kamenné části chrámu- různé části sloupů, konzol a držáků a v samostatné místnosti nalezené keramické nádoby a amulety, jež byly ve městě vyrobeny. Byla zde velká keramická manufaktura. Ještě zeměpisná poznámka pod čarou J Násirovo jezero je přehradní nádrž, která vznikla na řece Nilu za vysokou Asuánskou přehradou v roce 1971. Patří mezi největší přehradní nádrže na světě. Dosahuje hloubky 180m. 83% rozlohy je na území Egypta a 17% zasahuje do Súdánu, kde se nazývá Núbijské jezero.

Dosti bylo informací, nyní k báječné tečce za prohlídkou a tou je jako vždy skvělá restaurace. Šly jsme na jistotu, protože posledně nás tu potěšily. V budově národního muzea se nejen vzděláte, pokocháte a osaháte si pár exponátů, ale také se zde báječně občerstvíte. Po schodech dole v suterénu se nachází restaurace – Aleje 3.  A co jsme si dnes daly? Předkrm chobotnička, hlavní chody- treska, okoun, losos – všechny tři ryby báječné. Pro odvážné nožka z kachny s červeným melounem a čerstvým baby špenátem – prý znamenité – foto speciálně pro chybějícího Aleše, jenž kachničkám holduje. Také pirohy se vydařily. Na závěr káva a beza. Příjemná obsluha a designové prostředí. Klid a pohoda. Doporučujeme.

Improvizace se vydařila na 100%. Počasí nás nezdolalo. S úsměvy na rtech se loučíme. Za týden nám třeba bude svítit sluníčko a park bude náš.

Tak  jsme všichni zase zpět z prázdnin a byl čas vyrazit za kulturou. Od září 2017 se budeme scházet v každé úterý. Takže nově….Kulturní úterý!

V nedalekém Wilanově je výborné Muzeum plakátu. Bavíme s milou paní v pokladně a dokonce dostáváme zvýhodněné vstupné. Buď si nás spletla se studenty, nebo se seniory.

Hlavní expozice je tentokrát uzavřená, připravuje se tam výstava Avantgarda v Polsku. V druhém pavilonu muzea je moc dobře utajená výstava plakátů Prawa kobiet = Prawa człowieka s tématem ženských práv. Vystavující autoři jsou muži i ženy, které přijímají zásadní úlohu, kterou by měli všichni hrát při ochraně a podpoře lidských práv, bojovat proti genderové nerovnosti a stereotypům. Jsme jediní návštěvníci, nikdo jiný zastrčenou výstavní síň asi nenašel. Propagace vůbec žádná. Při pohledu na první plakát nám to dochází. Slogan ¨Mé tělo má volba¨, není zrovna v katolickém Polsku podporovaný či populární. Další díla protestují proti sexuálnímu a domácímu násilí, obchodu se ženami nebo postavení žen v muslimských zemích. Plakáty jsou prací špičkových profesionálů z celého světa. Kombinace dokonalé grafiky se zobrazenou bolestí a hrůzou je mrazivá.   Odcházíme do nedaleké restaurace Milanowo a čeká nás tam překvapení. Celý stůl krajanů, kteří sem chodí z nedaleké kanceláře na oběd. Vyměňujeme si kontakty a těšíme se, že se někdy sejdeme u piva. Oběd je dobrý, jako vždy v Milanowu a beza se zmrzlinou byla dokonalá!  

Program je tentokrát vymyšlen narychlo, ale přesto to bylo fajn. Díky