S jarem již přede dveřmi začal náš další kulturní čtvrtek.

Dnešním cílem a objektem k prozkoumání byl Pałac Kultury i Nauki /PKiN/. Mnozí z nás již budovu navštívili při jiných příležitostech, neboť je zde umístěno například kino Kinoteka, divadla, muzeum techniky, bazén, dům mládeže a mnoho jiného.

Budovu s výškou 231 m v centru města skutečně nelze přehlédnout. Má 44 pater a zhruba 3200 místností. Je to tak trochu „dar – nedar“ Sovětského svazu vybombardované Varšavě. Byl postaven za pouhé tři roky v letech 1952 – 1955. Pracovalo se zde ve dne v noci sedm dní v týdnu, počty sovětských a polských dělníků šly do tisíců. Architekt L. W. Rudniew chěl, aby se v budově odrážely prvky polské kultury. Insprací byla města Krakov, Toruň, Zamošč, Kazimierz a další.

My jsme si pro dnešní den vybrali prohlídku s průvodcem „od piwnic po dach„. Během dvouhodinové prohlídky jsme se nejdříve podívali do sklepů, kde je umístěno především technické srdce celého Paláce a menší výstava různých předmětů vystavovaných u příležitosti 60 výročí Paláce, fotografií, nábytku, původního modelu Paláce včetně nůžek ze slavnostního otevření, ale i místnost, kde přebývají palácové kočky. Také jsme se dozvěděli, jak je to s podzemními chodbami, o kterých se mezi lidmi tradují různé historky.

Poté jsme viděli reprezentativní sály, menší salónky s originálním nábytkem, Mramorový sál, kde se dodnes pořádají komerční výstavy i různé společenské akce. Bylo nám prozrazeno, že se zde konaly slavné silvestrovské bály, na které byl předepsán bílý oděv. Kdo by v tom hledal romantiku, byl by trochu zklamán. Důvod byl mnohem prozaičtější. Na interiér sálu byl totiž použit mramor druhořadé kvality, jakmile se hosté dali do pohybu, začal se vzduchem výřit prach obrušovaný z mramorové podlahy. A už jste někdy viděli soudruha v zaprášeném černém smokingu?

Bohužel nás na závěr opět dostihl náš nepřítel čas. Na návštěvu vyhlídkové terasy zbývaly opravdu jen minuty a rozhodli se pro ni jen někteří z nás (ostatní se snažili o rychlé přiblížení do restaurace Soul Kitchen). Společná fotografie z tohoto úchvatného místa ve 30 poschodí nám na našem blogu tedy zatím chybí Jak Vám téměř každý Polák s trochou nadsázky řekne, právě odtud je totiž pohled na město nejkrásnější. Odpověď na otázku proč je trochu smutná – právě proto, že je to jediné místo ve Varšavě, odkud Palác není nikdy vidět. Zástavba v okolí Paláce je sice trochu chaotická, ale i přesto bychom mohli výhled z jedné strany nazvat pokusem o středoevropský Manhattan.

Po třítýdenní pauze (prázdniny našich děti) jsme se už nemohli dočkat našeho společného setkání. Pravidelný ranní sraz v „bistru u Danušky“ byl nejenom pln dobrého pití a jídla, ale hlavně sportovních zážitků z Tenerife, Rakouska, Italie, Beskyd, Ružomberoku od svokry, Špindlerova Mlýna nebo varšavské Górky Szczęśliwickej. Po povinném „vyčůrání se“ jsme vyrazili, čekal nás krásný nabitý program:

Auty (což je ne tak časté, většinou volíme samozřejmě raději MHD) jsme se přemístili ke galerii Zacheta. Chceme toho opět stihnout co nejvíce a jedeme ještě několik zastávek autobusem do čtvrti Wola. Prohlídku začneme u Kładky Pamięci na rohu ulic Chlodnej a Zelaznej.

Tam nás čeká (po několikáté ve čtvrtek) smutné setkání s historií, stojíme v místech, kde byl v r. 1942 dřevěný most spojující tzv. malé a velké židovské ghetto. Most už tam dnes samozřejmě není, můžeme se ale podívat do malých kukátek instalovaných na ulici a uvidět historické fotky tohoto místa.

Je čas na malé občerstvení, nejlépe na naši oblíbenou „herbatu zimowou“ a bezu (o ní už bylo také nejednou psáno, ale ona si to fakt zaslouží..).  Zkoušíme kavárnu Do Woli, se závěrem, že „to opět stalo za hřích“.

Další zastávka, někteří z nás už tady byli, hledáme nejužší dům na světě, Dom Kereta, tedy byteček realizovaný izraelským spisovatelem Etgarem Keretem. Jeho varšavská židovská rodina se za války skrývala a „žila“ ve stísněných podmínkách varšavského židovského ghetta.

Čas nás opět tlačí, tak je třeba rychlý přesun na bleskovou prohlídkou budovy a expozice výroby mincí  Gabinetu Numizmatycznego Mennicy Polskiej.

Zahřeje nás nejenom pohled na tolik krásných penízků a medailí, ale jak s Alešem zjistíme, i podlahové topení v obrovské hale tohoto zajímavého objektu (250 let stará historická budova je s citem doplněna o moderní nástavbu, kde dnes sídlí investiční společnost).

Plni pozitivních a bohužel i negativních emocí spěcháme do galerie Zacheta. Čeká nás tam milá průvodkyně. To je mimochodem velmi příjemný upgrade našich čtvrtečních návštěv muzeí a galerií, dobrý průvodce toho totiž dokonce někdy ví i více než Dana a Lucka dohromady. Výstava je věnována sochaři Jerzymu Jarnuszkiewiczowi (1919-2005). Opravdu zajímavý a rozmanitý autor, až jsme měli dokonce pocit, že jsme navštívili tři výstavy najednou.

Na té pomyslné první výstavě jsou k vidění sochy konkrétních postav (zajímavá je třeba socha paní myjící si vlasy) nebo abstraktnější kusy s výrazem krutosti a zla (umírající pes). Velmi působivé jsou i jeho kovové sochy Ježíše.

Další část Jarnuszkiewskiego tvorby připomíná industriální design, k vidění jsou zmenšené modely některých jeho velkých instalací.

Poslední část, prostorově v muzeu nejmenší, je jeho cyklus „Kagańce“ (v překladu náhubky), metaforicky obraz otroctví, útlaku, omezovaní lidské svobody. Z patnácti skic zrealizoval sice jen jedno sochařské dílo, ale zato velmi působivé, mozek sevřený do svěráku.

Ten čas nás ale honí. Na vrchol dne, společný obídek, zbývá opět málo času. Tak rychle do restaurace Shipudei Berek, kde se v zajímavém prostředí moc dobře a do sytosti najíme. Celkový dojem trochu kazí zmatená obsluha.

To nám to zase rychle a hlavně krásně, mile, poučně, zajímavě……uteklo!

Napsala pro kulturní čtvrtek 02.03.2017: Monika

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.