Ahojte, trosku si tu dovolim zaspamovat. Hned kousek od haly Koszyki je uzasne knihkupectvi, ktere jednoznacne doporucuji navstivit. Najdete tam plno anglicke literatury.
Napsala: Zuzka
Cukrárna
Zasilam odkaz na cukrarnu //www.lavanille.pl
Napsala: Jitka
Muzeum Polin
Po týdnu plném deště a šedých mraků nad městem jsme se dnes probudili do sice chladného, ale sluncem zalitého rána. Jinak řečeno, mraky jsme jistě rozehnali společnými silami, svou optimistickou náladou a očekáváním, co vše dnešní kulturní čtvrtek přinese.Sraz jako obvykle v 9 h u výtečné ranní kávy, a světe div se, na autobusové zastávce nastoupeni k odjezdu vstříc dnešnímu dobrodužství již před 10. h!
Protože počasí nám opravdu přálo, mohli jsme část dopoledne věnovat příjemné procházce v 
zahradách, chcete-li krásném a udržovaném parku paláce Krasinskich ze 17. století. Podzimní barvy stromů, květiny, traviny i vodní fontány byly k pokochání.
zahradách, chcete-li krásném a udržovaném parku paláce Krasinskich ze 17. století. Podzimní barvy stromů, květiny, traviny i vodní fontány byly k pokochání.Procházka městskou částí Muranow, která byla ve své době největším židovským městem Evropy, návštěva muzea Polin se zastávkou u monumentu Umschlagplatz a také pomníku Williho Brandta, to vše byly naše další dnešní cíle.
Monument Umschlagplatz v ulici Stawki byl odhalen v roce 1988 v předvečer 45. výročí vypuknutí povstání ve varšavském ghettu, Kamenný památník připomíná otevřený nákladní vagón. Nápis na čtyřech pamětních deskách v polštině, jidiš, angličtině a hebrejštině zní: „Podél této cesty utrpení a smrti bylo vyhnáno v letech 1942 – 1943 více než 300 000 Židů z varšavského ghetta do plynových komor v nacistických vyhlazovacích táborech.“ Přestože jsme již podobná místa ve Varšavě navštívili, vždy nám vyráží dech krutost nevratných ztrát z doby tak nedávné. 
Poslední krátkou zastávkou před návštěvou muzea Polin byl pomnik Williho Brandta, německého politika, kancléře z let 1969 – 1974 a držitele Nobelovy ceny za mír z roku 1971. Na pomníku je vyobrazen Willi Brandt klečící u pomníku obětem varšavského gehtta, jehož fotografie z této události obletěla svět a znamenala přelom v napjatých německo-polských vztazích stejně, jako poté následující podpis smlouvy o uznání polských hranic Německem. Jeho citát „Demokracie nesmí jít tak daleko, aby se v rodině hlasovalo, kdo je otec“ mezi námi vyvolal diskusi.
Pro některé z nás první ale pro mnohé několikátá návštěva muzea Polin byla vyvrcholením naší dnešní kulturní výpravy.
Muzeum s název „Polin“, což v jidiš znamená „Polsko“ a v hebrejštině vyjadřuje pobídku „zde můžete spočinout“, je v nádherné nové budově, která je dílem finských architektů Rainera Mahlamakiho a Ilmara Lahdelmy. Fasádu budovy ozvláštňuje nepravidelný vchod do hlavni haly, který ma údajně symbolizovat přechod Židů přes Rudé moře a také zlom v židovských dějinách způsobený holocaustem. V osmi galeriích se každý z nás vydal svým vlastním směrem a tempem poznávat tisícileté dějiny Židů v Polsku. Nebylo v našich silách projít si muzeum celé, a tak se na toto místo zajisté vrátíme ještě několikrát.
Dobrým společným obědem a kávou v prověřené restauraci přímo v muzeu jsme dnešní výlet zakončili.
Napsala pro kulturní čtvrtek 13.10.2016: Margita
Po vilách Konstancina
Ranní probuzení nebylo příjemné, hustý déšť za okny rozhodně nelákal k procházce po Konstancině. Poté se ozval Aleš, jestli to opravdu platí a jdeme v tomto počasí pěšky objevovat krásy tohoto lázeňského městečka. Vždyť leje jak z konve! Byl nemilosrdně poučen o výhodách pršipláště a ještě si vyslechl, že neexistuje špatné počasí jenom špatné oblečení a jelo se.
Ve Skolimově u Helenky, po menším posílení kávou a jinými dobrotami, opravdu přestává pršet, čemuž dnes věřili jenom největší optimisté.
Vydáváme se na schůzku s panem Grzegorzem Łuniewskim. Oslovila ho Helča, je místním 
nadšencem historie Konstancina a fundovaným průvodcem. Stojíme před zamčenou bránou červeného kostela Matki Boskiej Wniebowziętej v Konstancině a náš průvodce nikde! Za chvíli se vynoří z postranního vchodu v boční straně kostela a zve nás dál. Prý se zde hlavní brána kostela zavírá kvůli krádežím. Jsme překvapeni, že i v polských kostelích se musí mít na pozoru.
Pan Grzegorz je opravdu skvělý, před našima očima se díky němu odvíjí příběhy jednotlivců a rodin spojených se zrodem a životem tohoto města.
Hraběnka Dąmbska (Dubská), si nedlouho před svou smrtí usmyslí, že si na dohled od svého domu postaví nový svatostánek. Vše se ji během pouhých dvou let podaří a ještě si nějakou dobu užije mše svaté ve svém kostele ze svého VIP sedadla. Nad oltář je pověšen obraz panny Marie, které je kostel zasvěcen. Tvář na obraze je k nerozeznání od podobenky mladé hraběnky Dąmbské. Duby jsou zde všude, na erbu nad vchodem a dubové listí na lustrech. Tomu říkám odkaz. Jenom ten dub na průčelí její nedaleké vily se moc nevyvedl, prý ji ošidili a je to borovice. Výklad byl v polštině takže; „hrabina byla oszukana na miejsce dębu jest sosna“.
Průvodce to má s námi v kostele těžké, nepoznáváme na obrazech ani jednoho svatého, no vážně- ani jediného! Socha svatého Expedity nám připomíná římského legionáře a v zákristii si pleteme ostatky a oplatky. O nekalých úmyslech se zlatým mešním pohárem ani nemluvě.
Od pana Grzegorze dostáváme BESIP pásečky na rukáv a mapy a máme z toho poněkud dětinskou radost.
Procházíme ulicemi Stefana Batorego a Sinkiewicza, kolem honosných vil Rusalka, Ukrainka, 
Marzchna, Julia, Natemi a mnoha dalších. Posloucháme příběhy jejich dávných obyvatel – pivovarníka Machjeda, malíře Josefa Pankiewicze, spisovatelů Waclawa Gasiorowskiego či Stefana Zeromskiego. Výjimeční lidé, činy, bohatstvím, talentem či souhrou náhod. Jsou to příběhy dramatické jako polská historie. Některé domy jsou pečlivě opečovávané původními i novými majiteli, ale některé to štěstí neměly. Přes svou nepopiratelnou krásu a historickou hodnotu nadále chátrají a je vidět jejich neodvratný konec.
Po dvou hodinách naše procházka končí, promrzlí se loučíme s panem Grzegorzem a míříme na oběd do Park Cafe Rest. Krásný interiér, hořící krb téměř prázdná restaurace. Losos byl dobrý, kachnička už méně. Napsala jsem recenzi na Zomato, asi si to za rámeček nedají a na Michelina to fakt nebude.
Naproti je naštěstí dobrá cukrárna Cafe Beza. U plných talířů začala diskuse jak tyto super dorty 
vlastně nazvat, v Polsku beza, u nás pusinka či laskonka a v Austrálii tomu říkají podle ruské primabaleríny Pavlova. Potom se konverzace nevysvětlitelnými asociacemi dostala přes Dalibora Jandu na Dana Landu, Orlík, Merklovou, film Už je zase tady, stěhování národů, ‘za Rakouska jsme trpěli, ale dalo se to vydržet‘, Švejka, WTC, Smolensk a ještě asi dalších deset odboček. Výborné. Poté ještě malá procházka po lázeňském parku a rychle do školy vyzvednout ratolesti.
Napsala pro kulturní čtvrtek 6.10.2016: Dana
Las Kabatsky na kolech
Tentokrát, se organizování kulturního čtvrtku ujala Monika a navrhla projížku po lese. Objektivně musím přiznat, že mě napadlo to samé. Také mám rád les. Počasí nám přálo.
Monika navrhovala, že ti kdo pojedou z Wilanova nebo z města, mohou použít autobus pro lepší přiblížení. Nejsem přeci bačkora, a tak jsme celou cestu s Margitou na místo určení, restaurace //www.
Zuzka, která jela z města, také zvolila jako doprav
ní přibližovadlo kolo. Její cesta musela být zajímavá, jak tomu napověděla smska o tom, že měla technologickou přestávku v příkopě. Nakonec se ukázala i Monika, asi trochu bloudila.
Jeli jsme po zelené na místo katastrofy letadla LOT5055 z roku 1987. Cestou jsme sice trochu bloudili, ale nakonec byl cíl dosažen. Potom lesníma stezkama až k půjčovně lyží.
Na oběd jsme zašli do prověřené restaurace Milanovo.