Zazvonil budík. Je sobota 6:30. Pomalu se probouzím. Tak už je to tady. Znovu zavřu oči a už tam jsem. Myšlenky plynou jedna za druhou. Odlet z Prahy v 9:55 přes Paříž. Zítra ráno v 8:35 už budu v Tokiu.
Podívám se na zapnutý kufr, dobrý. Pas, dobrý. Letenka, dobrý. Poukaz na JR, dobrý. Na letišti Václava Havla drobná nervozita. Mám opravdu všechno? Platební kartu mám. Četl jsem, že Japonci většinou platí v hotovosti, tak uvidíme.
Po necelých dvou hodinách přistávám na terminál 2F. Musím dojet na 2E. Transfer letištním autobus. Dobrý. Čekám na další přípoj Airbus A380-800. Po 11 hodinách vyčerpávajícího letu v ekonomické třídě, přistávám v Narite, Tokio. Procházím k frontě pro imigrační razítko. Vše je v režiji Japonců. Pán se mírně ukloní a vysvětlí mi, že nemám vyplněný formulář. Posílám mě pryč z fronty. Aha hmm! To jsem nevěděl, že to mám předem vyplnit. Vracím se asi 20 metrů zpět ke stolu s formulářema a rychle ho vyplňuji. Pak znova do fronty. Po skenování palců a fotografování mám turistické vízum na 90 dnů. Kufr také dorazil bez problémů. Dobrý.
Vzhůru do hotelu. Ne, vlastně ještě najít bankomat. Super, bankomat se dá přepnout do anglického jazyka. Vybrat hotovost tak na 14 dnů a do Sherotanu.
V průvodci byl doporučen autobus – Airport Limo Bus. Po krátké konverzaci na informacích s příjemnou japonkou v angličtině, jsem odcházel na metro se zakoupenou jízdenkou. Bude to snadné, správný vstup do metra, vystoupit na zastávce Sengakuji – označení zastávky A07 a najít zarezervovaný hotel. Z Hosuko Line se stala Asakusa Line, pár fotek z jedoucího metra či vlaku.
Na výstupu z metra jsem přišel o lístek. Stroj mi ho spolkl a nevrátil. Je to v pořádku, stroje tady opravdu lidem pomáhají… Po eskalátorech nahoru. Stojím vpravo, na špatné straně, lidé mě musí obejít. Přesunu se nalevo, učím se rychle. Projdu k prvnímu východu.
Jsem u silnice. I tady je to obráceně. Au
ta jezdí po opačné straně. Kroutím hlavou, nestačím se divit. Tak, kde pak jsem, říkám si a vytahuji telefon s GPS. Dobrý, vím kde jsem a na mapě mám bod, kam chci dojít. Neohroženě vyrážím s kufrem na kolečkách vpřed. Nejlépe nejkratší cestou. Střídám malé uličky a kličkuji zleva napravo. Snažím se vyhýbat autům, chodcům a kolům.
Asi po 30 minutách zjišťuji, že jsem asi špatně odbočil. Kufr začíná těžknout. Obcházím zpět blok ulice a vracím se na větší silnici. No, nemám úplně navigaci, ale přeci vím kde jsem. Dobrý. Došel jsem k velké křižovatce a v dálce vidím vysokou budovu hotelu.
Tady mě čeká velmi uctivé přivítání. Personál hotelu se uklání na přivítanou, usmívají se a hlasitě zdraví. Teda, moc jim nerozumím, ale nečekám nic jiného. Tato uctivost mě provází po celou dobu od vstupu do hotelu až k recepci. Jsou to samý mladí japonci a japonky. Připadám jsi jako král.
Recepční mi s omluvou v obličeji vysvětluje, že pokoj bude připraven až odpoledne, očekával jsem to. Nevadí. Nechám tady kufr a vyrážím do města.