Ranní probuzení nebylo příjemné, hustý déšť za okny rozhodně nelákal k procházce po Konstancině. Poté se ozval Aleš, jestli to opravdu platí a jdeme v tomto počasí pěšky objevovat krásy tohoto lázeňského městečka. Vždyť leje jak z konve! Byl nemilosrdně poučen o výhodách pršipláště a ještě si vyslechl, že neexistuje špatné počasí jenom špatné oblečení a jelo se.
Ve Skolimově u Helenky, po menším posílení kávou a jinými dobrotami, opravdu přestává pršet, čemuž dnes věřili jenom největší optimisté.
Vydáváme se na schůzku s panem Grzegorzem Łuniewskim. Oslovila ho Helča, je místním 
nadšencem historie Konstancina a fundovaným průvodcem. Stojíme před zamčenou bránou červeného kostela Matki Boskiej Wniebowziętej v Konstancině a náš průvodce nikde! Za chvíli se vynoří z postranního vchodu v boční straně kostela a zve nás dál. Prý se zde hlavní brána kostela zavírá kvůli krádežím. Jsme překvapeni, že i v polských kostelích se musí mít na pozoru.
Pan Grzegorz je opravdu skvělý, před našima očima se díky němu odvíjí příběhy jednotlivců a rodin spojených se zrodem a životem tohoto města.
Hraběnka Dąmbska (Dubská), si nedlouho před svou smrtí usmyslí, že si na dohled od svého domu postaví nový svatostánek. Vše se ji během pouhých dvou let podaří a ještě si nějakou dobu užije mše svaté ve svém kostele ze svého VIP sedadla. Nad oltář je pověšen obraz panny Marie, které je kostel zasvěcen. Tvář na obraze je k nerozeznání od podobenky mladé hraběnky Dąmbské. Duby jsou zde všude, na erbu nad vchodem a dubové listí na lustrech. Tomu říkám odkaz. Jenom ten dub na průčelí její nedaleké vily se moc nevyvedl, prý ji ošidili a je to borovice. Výklad byl v polštině takže; „hrabina byla oszukana na miejsce dębu jest sosna“.
Průvodce to má s námi v kostele těžké, nepoznáváme na obrazech ani jednoho svatého, no vážně- ani jediného! Socha svatého Expedity nám připomíná římského legionáře a v zákristii si pleteme ostatky a oplatky. O nekalých úmyslech se zlatým mešním pohárem ani nemluvě.
Od pana Grzegorze dostáváme BESIP pásečky na rukáv a mapy a máme z toho poněkud dětinskou radost.
Procházíme ulicemi Stefana Batorego a Sinkiewicza, kolem honosných vil Rusalka, Ukrainka, 
Marzchna, Julia, Natemi a mnoha dalších. Posloucháme příběhy jejich dávných obyvatel – pivovarníka Machjeda, malíře Josefa Pankiewicze, spisovatelů Waclawa Gasiorowskiego či Stefana Zeromskiego. Výjimeční lidé, činy, bohatstvím, talentem či souhrou náhod. Jsou to příběhy dramatické jako polská historie. Některé domy jsou pečlivě opečovávané původními i novými majiteli, ale některé to štěstí neměly. Přes svou nepopiratelnou krásu a historickou hodnotu nadále chátrají a je vidět jejich neodvratný konec.
Po dvou hodinách naše procházka končí, promrzlí se loučíme s panem Grzegorzem a míříme na oběd do Park Cafe Rest. Krásný interiér, hořící krb téměř prázdná restaurace. Losos byl dobrý, kachnička už méně. Napsala jsem recenzi na Zomato, asi si to za rámeček nedají a na Michelina to fakt nebude.
Naproti je naštěstí dobrá cukrárna Cafe Beza. U plných talířů začala diskuse jak tyto super dorty 
vlastně nazvat, v Polsku beza, u nás pusinka či laskonka a v Austrálii tomu říkají podle ruské primabaleríny Pavlova. Potom se konverzace nevysvětlitelnými asociacemi dostala přes Dalibora Jandu na Dana Landu, Orlík, Merklovou, film Už je zase tady, stěhování národů, ‘za Rakouska jsme trpěli, ale dalo se to vydržet‘, Švejka, WTC, Smolensk a ještě asi dalších deset odboček. Výborné. Poté ještě malá procházka po lázeňském parku a rychle do školy vyzvednout ratolesti.
Napsala pro kulturní čtvrtek 6.10.2016: Dana
