Projet se busem, metrem a na kole. Vidět Pole Mokotowske, Filtry, Muzeum plynu, Kolonii Staszica i dům, kde se během války ukrýval pianista Władysław Szpilman. Sníst něco malého v Kolonii a na oběd navržena restaurace Shoku. To byl původní, jinak velmi ambiciózní plán na kulturní čtvrtek.

I když jsme se sešli o hodinu dříve, tedy v 9:00, na kávičku, tak jsme stejně vyjeli pozdě. Autobusem do centra a metrem do nové stanice Rondo Daszyńskiego. Potom společnou fotku pod rozestavěnou budovou, vedle budovy s nápisem Samsung (asi Warszaw Spire). Tady jsem byl zdvořile poučen ochrankou, že ji nemohu fotit, dokud není oficiálně otevřena. Stejně zdvořile jsem se omluvil a přestal fotografovat.

I když nás bylo osm, vypůjčit si městská kola nebyl problém. Pak honem do Muzea gazownictva. Cestou jsem musel použít svůj malý trik, kterým popoháním děti k aktivitě. Tady nás čekala prohlídka areálu s fundovaným průvodcem, zaměstnancem PGNig S.A. Paní Renata nás překvapila a ohromila svým výkladem a znalostma. A nejlepší bylo, že jsme si mohli některé předměty ošahat a vyzkoušet. Zejména plynové lampy jsme vesele rozsvěcovali a zhasínali jako malé děti. Byl to úžasný zážitek, že po více než sto letech jsou stále funkční. Úplně jsme zapomněli na čas.

Kolem 13:00 jsme se rozhodli, že na zbývající plán už není čas. Tak rychle na kole přes vlakové nádraží Warszawa Zachodnia na oběd, a potom do školy pro děti. V ceště nám stála Klubokawiarnia Kolonia. Po rychlém posilnění, asi v euforii z rychlosti přípravy jídla, zde padlo další rozhodnutí. Nejet zpět autobusem, ale na kole. Byla to výzva, které jsme nemohli odolat.  Všichni krásně spolupracovali a jeli jako o závod.
Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Tentokrát kulturní čtvrtek začal netradičně na kávičce v restauraci Milanovo. Ne, že by nám kafe u Dany přestalo chutnat, ale byla pracovně v ČR. Po prohlédnutí jídelního lístku a co do picia, jsem se rozhodl, že zkusím místo kafe něco nového. Upoutala mě nabídka na „KOKTAJLE“. Volba padla na mléčný shake s názvem „Po treningu“. Je to rozmixované ovoce, banán, jablko, pomeranč s mlékem. Když to přinesli, bylo to dost teplé. Teprve s kousky ledu, které objednala Jana, to bylo lepší.

Zatímco jsem si vychutnával koktejl brčkem, zazvonil mi telefon. Byla to Helča. Už dorazila, a protože nás v restauraci neviděla, šla k zámku… No jo, byli jsme v prvním patře. Zaplatili jsme a já hned vyrazil napřed.

Cestu k zámku mi zkřížila rakev se zástupem lidí. Bylo něco před 11 hodinou. To mě přibrzdilo. Už dlouho jsem něco takového neviděl. Hlavou mi bleskla otázka. Znamená to něco? Průvod vycházel od kostela vedle zámku a směřoval k silnici. Nechal jsem je přejít.

Helču jsem našel před pokladnou. Držela v ruce dva lístky. Aha, že by se ve čtvrtek platilo? Ne. Vstup byl zdarma, jen byl na nich vytisknut čas prohlídky.

V zámku krále Jana III jsme viděli spoustu uměleckých předmětů. Jednotlivé pokoje byly barevně zdobené od podlahy až po strop. Vše bylo prý autentické, i když se na zámku vystřídala jak německá, tak i ruská armáda.

Po krátke procházce parkem – precizně zastřižené keře, nasázené barevné květiny, kašna bez vody – jsme zamířili do Bierhalle Wilanów. Bufetové menu nás dostalo. Při odchodu jsem zaregistroval možnost piva z tanku na wynos a nebyl jsem sám.

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Původní plán na tento týden byla procházka, ale příroda rozhodla jinak. Zima je zzzpátky… Tedy změna, chvilku se projdeme v okolí Placu Grzybowského, kde – jak Dana vyčetla z chytré knihy od Mirky, bývalo skutečné předválečné centrum Varšavy.

Potom zamíříme do nedalekého Muzea moderního umění „Muzeum Sztuki Nowoczesne“. Jsou tam výstavy se společným tématem společenské odpovědnosti.

Chvíli před cestou na místo určení, mi zazvonil telefon. Byla to Dana. Svůj návrh na projíždu na kole v tomto stále zimním počasí myslela naprosto vážně. Musel na telefon rychle nainstalovat aplikaci na zapůjčení kol. Ještě, že jsem tak šikovný. Stáhnout z Windows Apps aplikaci NextBike a nainstalovat byla hračka.

Po úvodní kávičce nás Dana tentokrát nehnala na autobus, ale zavezla nás do města autem. Elegantně zaparkovala vedle paláce kultury. Sluníčko krásně svítilo. Fotil jsem. Po krátké procházce jsme hledali volná kola. Až druhé místo nás mohlo plně obsloužit.

S instalovanou apkou bylo vypůjčení mnohem jednodušší. Stačilo přejet přes čárový kód na kole a potvrdit na telefonu.

Projeli jsme parkem a na chvilku se zastavili v tržnici, abychom si ji prohlédli. Všude byla sousta květin, ovoce a zeleniny. Zaujala nás nabídka jednoho stánku, prodávající vajíčka různých velikosti a asi i druhu nosnic.

Blížila se dvanáctá a museli jsme jít na výstavu. Kola jsme zaparkovali co nejblíže budovy.

Při odepisování kol, mi apka hlásila, že mám zablokovaný účet. Ojojoj, asi nějaký problém při vracení kol? Nevím, hodil jsem to za hlavu a těšil se na výstavu. Před muzeem seděl na plošině upracovaný dělník. Asi moc dřel.

Na výstavě byly k vidění různé fotografie, promítaná videa a jiné umělecké kusy. Nahlas jsem zapochyboval, „je to ještě umění“. Začali jsem vést plodnou debatu.

O hodinu později v asijské restauraci Pełną Parą jsem na to zapoměl.

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Další společný kulturní a gurmetský čtvrtek začal netradičně e-mailovým bojem o židle v restauraci Dziurka od Klucza. Dana vyhlásila soutěž o šest židlí u jednoho stolu. Nakonec nás bylo sedm a o to větší byla legrace. Od desáté jsme se ladili na nový zážitek z výstavy fotografií „Na nowo. Warszawiacy 1945-55“ v „Domu Spotkań z Historią“ nad hrnkem lahodné kávy a miskou čerstvého ovoce a oříšků. Potom jsme společně vyrazili autobusem do centra. Muzeum otevírali od 12.00 hod a tak jsme čas před otevíračkou využili k bádání v ulici Karowa.

Nejdříve jsme obsadili lavičku se sochou „čtoucího muže“ a trochu mu četli přes rameno. Monika objevila čudlík v lavičce a neváhala vyzkoušet. Lavička promluvila. Jen tak potichu, že jsme výklad stejně neslyšeli. Monika se toho dne vůbec ukázala jako aktivní členka klubu objevitelů a u kolemjdoucích zjistila význam slova Karowa ulice – něco jako autová od základu kára, vůz, auto. Pak jsme nad mapou ul. Karowa hledali budovy jež se tu před válkou honosily krásou. Některé bombardování přežily, jiné lidé zrekonstruovali a mnohé už tu nejsou. Uvolnily místo parku, stromům, lavičkám a sochám. Zapózovali jsme fotografovi Alešovi na viaduktu se sochou Syrénky po vzoru děvčat z průvodce.

Bylo trošku zimka, tak jsme tu dvanáctou neodkládali a ohřívali se u zajímavých černobílých fotografií. Dokumentují poválečný život a situaci ve vybombardované Varšavě. Kupodivu, v nás fotky nevyvolávaly depresivní pocity. Spíš pocity naděje, síly, odhodlání. Radost z konce války, svobody a volnosti. Je neuvěřitelné z jakého moře ruin město znovu povstalo. Zničeno bylo lidskou silou a stejnou silou opět ožilo. Zničeno bylo v řádu několika hodin, oživení trvalo léta. Dobové fotky s komentáři měli prostě sílu.

Hladoví jsme po hodinové prohlídce vyrazili do vytoužené restaurace Dziurka od Klucza. Dana cestou našla další malou galerii v budově viaduktu a neváhala nás s jemností sobě vlastní přesunout do jejích útrob. Malby moderní, barevné a některé i lechtivé. Prázdné žaludky však velkému rozjímání nepřály a tak jsme v pár minutách radostně dosedli na prázdné židle a jednu lavici. Vlezli jsme se. Když přinesli hlavní chod, bylo u stolu nezvyklé ticho. Komentované téměř neslyšným mlaskáním. Z toho vyvozuji, že většině chutnalo. Vykouzlit na 35 m2 restauraci s kvalitní kuchyní je tak trochu umění. Jak Mirka poznamenala: „Bylo to jako v pohádce“. Na dezert a kávu čas tentokrát nezbyl, ale my se sem ještě vrátíme ….

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Napsala: Helča