Ráno bylo poněkud nevlídné a chladné, ale když jsme se během dopoledne přesouvaly od Dany k muzeu Zacheta, začalo se počasí vylepšovat a vyjasňovat. Cestou jsme se ještě stavily v kavárně v centru, kde jsme si udělaly krátkou pauzu na občerstvení. A během pěšího přesunu z kavárny do muzea jsme si na jednom chodníku povšimly Aleje hvězd, na kterých byly popsány zajímavé výroky z filmů.
V muzeu Zacheta byly některé z nás poprvé a bylo to příjemné překvapení. Tentokrát nás tu čekala výstava věnující se především polské scénografii.
Než jsme se ale ponořily do výstavního prostoru, pořídily jsme si pár fotek z krásného interiéru muzea a zdokumentovaly i neobvykle prostorné toalety ?.
Samotná výstava se snažila ukázat, jak se za posledních 120 let měnil způsob estetiky, kompozice i dramaturgie nejen v divadelních představeních, ale i různých společenských akcích.
Scénografie před zhruba 120ti lety používala často polské lidové prvky a byla ovlivněna buditelským národním duchem, a to i když se hrály např. antické hry. Jedním z divadel, kde se prosazoval takovýto typ scénografie, bylo například nové divadlo Stanislawa Wyspiańského z počátku 20.století. Wypiański byl nadšen a inspirován především polskou předkřesťanskou mytologií.
Pro lepší představu zde byly vystaveny makety scénografií, např. k představení Dziady od Adama Mickiewicze.
A po zhlédnutí videa s projevem Stalina a s tím souvisejícím průvodem jsme nostalgicky zavzpomínaly na československé prvomájové průvody, přičemž jsme zjistily, že některým z nás to i chybí, jelikož to vnímaly jako legraci a den bez učení.
K vidění tu byly i zajímavé obrazy nebo kostra koně, která byla také využita v jednom divadelním představení.
Poněkud zvláštní pojetí scénografie zachycovaly fotografie scény blázince, kde tři železné nemocniční palandy sloužily jako nástroj hraní, přičemž na nich sedící diváci byli vtahováni do kontaktu s herci.
V roce 1919 bylo ve Varšavě založeno divadlo Reduta, které ve dvacátých a třicátých letech 20.století vyjíždělo na turné a přiváželo divadelní představení do větších i menších měst na polském území. Toto pohyblivé divadlo se přemisťovalo vlaky.
Z novějších a nedivadelních scén byly vybrány fotografie z fotbalových zápasů Legia Warszawa, které zachycovaly např. bezhlavou postavu německého vojáka držícího pistoli u hlavy malého chlapce, v pozadí polská vlajka s rokem 1944. Tato jen pár let stará scéna, jak bylo zároveň popsáno pod tímto výjevem, poukazovala na fakt, že během Varšavského povstání v roce 1944 Němci zabili 160 000 lidí a tisíce z nich byly děti. Je tedy vidět, že Poláci tuto událost stále vnímají velmi intenzivně a že scénografie může mít opravdu mnoho podob.
Pro odlehčení nálady následně posloužila černobílá fotografie, na které dirigent stojí na schůdkách na okraji moře a jakoby diriguje vlny, přičemž za ním, na plážových lehátkách, sedí obecenstvo omývané vlnami.
Ke konci výstavy jsme vstoupily do místnosti, ve které se nad námi rozprostírala velká černá neforemná pohyblivá scéna-látka, která reagovala na lidský pohyb a dotyk tím, že se zvedala a následně klesala. Na některé z nás to působilo nepříjemně až depresivně. A tak jsme přivítaly změnu prostředí odchodem na oběd v muzejní restauraci.
Fotogalerie
Pro Kulturní čtvrtek 16.1.2019 napsala Lucie
Moje osobní další nej byla i práce studentky sochařství nazvaná Nomada. Různé krychle ze dřeva, které mohou být libovolným způsobem pospojovány jako výraz cesty, putování. Nastavení mohou být podle slov autorky libovolná – v závislosti na prostoru, světle, emocích nebo temperamentu. Moje osobní spojení bych pojala jako stolky do nějaké kavárny, u kterých je příjemné posedět a s přáteli si popovídat.
