Kulturní čtvrtek

Muzeum na Visle a studentská soutěž

14.5.2019

Dnes jsme se jako obvykle sešly na ranní kávičku a čaj u Dany a jelikož jsem to byla tentokrát já, kdo byl čerstvě o rok starší, tak jsem přinesla můj oblíbený jahodový dort a něco na přiťuknutí?. Témata byla poněkud vážnější, ale zato velmi zajímavá. A jelikož jsme měly domluvenou průvodkyni v Muzeu moderního umění na Visle až na dvanáctou hodinu, tak jsme toho probraly celkem dost?.

Počasí nám moc nepřálo, ale to nám náladu nezkazilo. Před muzeem na nás již čekala moje milá kamarádka – skoro sousedka Petra, která se k nám dnes přidala poprvé. A tak se na ni dámy již těšily, především na to, jak ji vyzpovídají ?. Ale jelikož nám hned začala prohlídka, tak to musela děvčata nechat až na oběd.

Ujala se nás opět „naše“ průvodkyně paní Jolanta a informace doplňoval i pan Cesare. Moderní umění není úplně můj šálek kávy a tak jsem velmi ocenila, že jsme měly prohlídku komentovanou znalci.

Dnešní výstava byla pojata jako studentská soutěž roku 2019, tudíž nás čekaly výtvory mladých umělců a umělkyň. Nejprve jsme se dozvěděly pár informací o minulé výherkyni této soutěže a o jejím díle. Dalším a tudíž prvním exponátem této nové soutěže byla jakási školní židle stojící na podlaze v podivně překrouceném obráceném stavu a tak se nám naskytl pohled na spoustu žvýkaček přilepených na spodní části sedátka. Některé z nás si hned vybavily, jak se i ony samy během studentských let zbavovaly stejným způsobem svých žvýkaček. Nicméně pro mnohé z nás to byl pohled poněkud nechutný, proto jsme raději přešly k dalšímu dílu, kterým byly tři obrazy vytvořené z molitanu představující lidské tělo. Poté jsme se přesunuly k třístěnnému objektu, ve kterém byl světle žlutý písek, v něm zapíchnutý černý kůl a na jedné stěně dva stejné černě zarámované žluté obrazy. Obraz se jmenoval Meeting point a některé z nás si dovedly představit se na písku uvelebit v plážovém lehátku a třeba i čekat na nějaké to setkání. Zajímavým bodem byly ovšem bazénové schůdky umístěné v písku na okraji díla, které nám poněkud narušovaly představu pláže a moře. A tak to asi mělo být. Jiný exponát nás pak zavedl do našeho dětství, když před námi stála klasická obývací stěna z dob komunismu, plná zarámovaných fotek a dalších drobností z té doby. Toto dílo mělo poukázat především na sousedské vztahy, které byly dříve vřelejší a intenzivnější, zatímco v dnešní době se mnozí sousedé sotva pozdraví. Velmi negativně jsme ale vnímaly videoexponát, který zachycoval tělo nahého muže ležícího na břiše v trávě a jehož ruku do krve a do masa ohlodávala malá sýkorka. No, sice zajímavá, ale dosti odpuzující představa splynutí člověka s přírodou. Všechna díla jsme si bohužel prohlédnout nestihly a ani já jsem se tu nezmínila o všech, co jsme viděly a probraly. Čas nás nemilosrdně tlačil dál směr oběd a tak jsme se v lehkém dešti vydaly svižným krokem do restaurace LAS, kde jsme si jako obvykle pochutnaly. Ještě jsme probraly dojmy z výstavy plus pár dalších témat a kolem třetí hodiny opět nastalo loučení a návrat k našim dětičkám.

Pro Kulturní čtvrtek napsala Lucie.

fotogalerie z této akce

Májová návštěva botanické zahrady Powsin.



Chladné, ale přesto slunečné májové ráno nás vylákalo na procházku do botanické zahrady v Powsině. Prohlídku zahrady jsme začali tradičně čajem, kávou a sladkou tečkou. Nejen proto, že bylo potřeba sfouknout další narozeninovou svíčku, ale zároveň získat příležitost poctivě ohodnotit místní kavárnu. Myslím, že nezklamala.

Slunečné počasí přidalo na kráse všem kvetoucím rostlinám, stromům i keřům. Protože je květen, zahradu zdobí především všemi barvami rozkvetlé pěnišníky neboli azalky a rododendrony, tedy národní květina Nepálu. Vůně byla omamná, ale té syté růžové barvy prý bylo místy trochu moc. Naše oko potěšila i procházka skleníky s tropickými a subtropickými rostlinami. Banány, citróny, mandarinky, bromélie, kaktusy, ibišek, kamélie i masožravé rostliny nás nadchly svým vzrůstem.

První zmínky o tamní botanické zahradě pochází již z roku 1928, tudíž některé dřeviny budou mnohé pamatovat.

A pro zájemce upozornění, hledají zahradníky.

Na oběd jsme vybrali strategické místo pro další přemístění, tedy Milanovo.

Jídlo bylo výborné, jen slečna servírka se do nás na závěr trochu nepříjemně zakousla. Ještě štěstí, že jsme duše velkorysé. Nechme plavat, co bylo, a těšme se na to, co bude. Příště totiž začínáme překrásným a zajisté výtečným jahodovým zákuskem, těšíme se už teď!

Pro Kulturní čtvrtek napsala Margita

Můžete se podívat i na další fotografie.

 

 

Niewidzialna wystawa Warszawa

 

  1. dubna


Po občerstvení u Dany, jsme zamířily autem do centra na procházku po čtvrti Ochota, kde se probouzelo jaro a trochu netradičně nás už před výstavou čekal oběd v restauraci Grand Kredens.

 

Niewidzialna Wystawa je skutečně zážitek. Moc se nám tam líbilo a dojmy byly nepřeberné.

 Zbyl i čas na zákusek a kávičku v Trattoria da Antonio, kde jsme vše ještě probraly v denním světle. Další úspěšné kulturní úterý za námi.

Pro Kulturní čtvrtek 16.4.2019 napsala Mirka

 

Zde si můžete prohlédnout fotografie z této akce.

 

Jarní výlet do Varšavské přírody a gastronomické umění

Předem upozorňuji, že píšu tvrdé „y“ u všech sloves, které se týkají našeho dámského klubu. „Kulturní čtvrtky“, které z nedostatku času pořádáme v úterý jsou totiž navýsost ženskou záležitostí. Každou schůzku začínáme lehkou snídaní v devět ráno u Dany. Máme sice pak trochu problém tu veselou konverzaci ve správný okamžik utnout a přemístit se někam za kulturou, ale zatím se nám to daří.

Mimochodem zbožňuji ten moment, kdy přicházím kolem deváté k domu, zazvoním na zvonek u zahradní branky a pak se otevřou domovní dveře, odkud se přes zahradu až na chodník linou veselé ženské hlasy a smích. V tu chvíli vstupuji do jiného světa. Do světa čistě ženského. Do světa plného souznění a porozumění.

Letos se jaro ve Varšavě začalo hlásit velice brzy. Už během března nás vytáhlo ze zimních bund a namlsalo nás sluncem a teplotami kolem 20 stupňů. Bylo to pár hřejivých dní, které pak zase rychle skončily a vystřídal je sem tam sníh, sem tam mrazík a sem tam vítr, z kterého máte pocit, že je ve Varšavě vlastně pořád.

Potíž byla v tom, že se nám už nechtělo do teplých kabátů. „Musíme se oblékat jarně, abychom to jaro přivolali zpátky.“ Tato památná věta zněla v následujících týdnech našeho úterního setkávání několikrát. Tak jsme se nakonec 9. dubna rozhodly vyrazit do Varšavské přírody a zjistit, jestli už je jaro poznat nejen na nás.

Pravdou je, že několik z nás „vyměklo“ a místo jarních kabátků obléklo teplou bundu a čepici. Ostatní, odvážně jarně oděné, celou dobu posmrkávaly, schovávaly promrzlé ruce do kapes a tiše záviděly.

Autobusem jsme se svezly na zastávku Spacerowa ke kraji parku, který se jmenuje Lazienki Królewskie. Bujná konverzace, která začala už u snídaně nás neopustila ani v autobuse a ani v následujících hodinách.

Každý psycholog, který nás potká, musí jásat, neboť jsme zářným příkladem poznatku, že ženin mozek zvládne několik činností najednou. Tedy kromě neustálého hovoru dokážeme jet tím správným autobusem, vystoupit na správné zastávce, vnímat stromy, květiny a zvířata kolem sebe a nenuceně je zahrnovat do nekonečného proudu konverzace.

Park Lazienki Królewskie je rozsáhlý komplex palácových budov a zahrad s mohutnými stromy, květinovými záhony a rybníky, je plný ptáků a veverek. V polském jazyce znamená slovo „lazienki“ koupelna. Tak trochu přemýšlím, jestli pan král chodil po svém teritoriu jen tak v županu nebo ne… Park byl založen v 18. století polským králem Stanislawem Augustem Poniatowskim.

Už od středověku bylo toto místo vyhrazeno přírodě. Mazovští vévodové sem jezdili na lov zvěře. Ke konci 18. století tu začala vznikat královská letní rezidence. Stanislaw August Poniatowski se připravoval na roli krále a potřeboval k tomu klid a soustředění. Kromě různých vil a zámečků ve stylu klasicismu tu najdeme oranžerii, amfiteátr, čínskou zahradu, romantickou zahradu, královskou zahradu a moderní zahradu.

Naše kroky nás zavedly k oranžerii. Důvodem byly záhony tulipánů, u kterých jsme předpokládaly, že pokvetou. Nekvetly. Bylo chladno, realisticky založený člověk by řekl dokonce mrazivo. Stromy, keře, květiny, zvířata a lidé, kteří chodili kolem nás v rukavicích (!) vůbec neměli takovou jarní náladu jako my.

Královskému parku jsme však daly ještě šanci a došly jsme do botanické zahrady. Ani tam však jaro nebylo ve velkém rozpuku. Květy velkých magnolií už sice byly napůl v květu, ale chlad dnešního dne jim to úspěšně rozmluvil. Kdo nás ale v zahradě bavil, byl pan kačer. Bylo totiž na něm vidět, že i on má jarní náladu a sebejistě se připravoval na chvíli, kdy jarní náladu dostanou i kachny. Koupal se v malých jezírkách, hopkal z jednoho do druhého, jakoby se rozcvičoval a zřejmě jsme se mu líbily, protože s námi i dost dlouhou dobu hovořil a provázel nás.

 

Když však nastal čas oběda, nechaly jsme kačera kačerem a parkem jsme prošly do bývalého středověkého hradu, který je nyní znám pod názvem Zámek Ujazdowski. Od osmdesátých let minulého století je toto místo doslova mekkou moderního polského umění.

V přízemí, s výhledem na Wislu a prý s nejkrásnější terasou ve Varšavě (to jsme kvůli zimě opravdu neocenily) je tu zvláštní malá restaurace Qchnia Artystycna, tedy v překladu Umělecká kuchyně. Byly jsme hladové, tak jsme se s chutí pustily do objednávání menu. S příjemným překvapením jsme zjistily, že moderní umění se dá ztvárnit v jedlé formě. Chuťový i vizuální zážitek stál za to. Až nám bylo téměř líto jejich výtvory sníst.

Umělecká kuchyně bylo naše poslední zastavení. Vždycky, když ukončujeme náš klub a rozcházíme se domů, dobře si uvědomuji, že nekončíme proto, že bychom si snad už všechno řekly, ale prostě jen musíme vyzvednout děti ze škol a školek a vařit večeře a nakupovat. Takže závěrem, i když se nám nakonec jaro nepodařilo přivolat, stejně jsme odcházely domů nadopovány optimismem, že už snad příště se příroda přidá k naší neutuchající jarní náladě.

  1. dubna ve Varšavě

Pro Kulturní čtvrtek napsala Lenka.

Můžete se podívat na další fotografie z této akce.

 

 

Muzeum na Visle a výstava Daniela Rycharskiego

Začátek jara a především březen je pro nás již tradičně měsícem oslav, a tak jsme si i dnešní ráno u kávy a čaje osladili narozeninovými dortíky. Což se vlastně ukázalo jako velmi dobrá strategie, protože nakonec dorazili i ti, co chtěli přijet až na výstavu.

Během bujaré konverzace panovala jako vždy velmi veselá nálada.

Po čase jsme opět zavítali do Muzea moderního umění na Visle poblíž našich oblíbených zahrad Univerzitní knihovny.

Všichni jsme se těšili na prohlídku s paní kurátorkou Jolantou. Nejen, že jsme si ji oblíbili, ale především jsme pochopili, že si z výstavy odneseme daleko více poznatků a mnohá skrytá fakta nám tak nezůstanou utajena. Velkým překvapením pro nás bylo, že si na nás paní Jolanta přibrala posilu. Databáze našich oblíbených průvodce se tedy opět rozšířila.

Naším dnešním kulturním cílem byla výstava „Daniel Rycharski: Fears“.

Výstava s barvitým výkladem nás přivedla hned na začátku k zamyšlení, jak obohacující je skutečnost, že jsme každý jiný. Přesto je v lidech, obzvláště na malých městech či vesnicích, stále silně zakořeněna řada předsudků. Nejen že to stále mnozí nechtějí vidět, ale odmítají o tom i diskutovat. Není těžké žit na polské vesnici a být silně věřící. Přiznat ovšem v této kombinaci že jste gay, vyžaduje stále velkou dávku odvahy.

Daniel Rycharski začal svou tvorbu po studiích ve své rodné vsi Kurówko a to vesnickým street artem. Vyobrazováním hybridních zvířat na zdi domů, stodol a autobusových zastávek.

Svá součastná díla tvoří mnohdy z nepotřebných nebo zapomenutých předmětů, zrovna tak jako z předmětů, které se staly „svědkem“ nejpohnutějších lidských příběhů a neštěstí. Jedním z jeho hlavních námětů je život na vesnici.

  • Postel s křížem, jako symbol života i hříchu ve společnosti, která jinakost nepřijímá, s podtextem „Bez spravedlnosti není solidarity“.
  • Kříže oděné do částí oděvů osob s různou sexuální orientací a instalované jako skupina strašáků používaných na polích k plašení divoké zvěře.
  • Obří neustále rezavějící kolo na řezání kamene s úžasným nápisem „Budeš spasen, pokud budeš žít v pravdě. Pokud ne, bude místo tebe spasen někdo jiný“.
  • Kříž vyrobený z větví stromu, pod kterým ukončily život dvě mladé ženy, zřejmě kvůli negativní reakci okolí na jejich sexuální orientaci.
  • Socha přemýšlejícího rolníka, sedícího na nádobě na mléko na pojízdné plošině. Inspirací byla grafika Albrechta Durera.

K vidění toho bylo mnohem více, ale myslím, že není účelem vyjmenovat vše. Důležité je, že nás to přivedlo opět k zamyšlení. Není náhodou důležitější, jak žijeme, co činíme pro druhé, dokážeme si naslouchat a pomáhat? Čeho se vlastně bojíme my, naše okolí, společnost, ve které žijeme? Zjednodušeně řečeno rozhodně nás to nenechalo chladnými.

U východu na nás čekalo ještě milé překvapení, možnost vyfotografovat se s autorem výstavy.

Na závěr jsme dostali milé pozvání na nadcházející výstavu, tentokrát by měl být tématem feminismus. Už se všichni těšíme na explozi našich názorů a komentářů.

Následoval výborný oběd v Dziurce od klucza. Co to znamená, všichni víme a netřeba dalšího komentáře Snad jen, že u teplé polévky jsme pozorovali z okna, jak začíná sněžit.

Závěrečné hodnocení: Dáváme z pěti možných – šest hvězdiček :)

Pro Kulturní čtvrtek 26.3.2019 napsala Margita