Muzeum neonu

Úterý 4. června 2018 byl krásný slunečný den. Kromě pravidelné dávky kultury byl tento den ale trochu jiný. Při ranní snídani jsme uspořádaly rozlučkovou chvilku s jednou naší členkou. Máriou. Čekal ji návrat do vlasti.

Je to takové zvláštní, když si uvědomím, že naše varšavská komunita není nějakou přirozenou sociální skupinou, která se vytvořila například po letech přátelství nebo po společně stráveném dospívání… Jsme spolu, protože se zrovna nacházíme ve stejném čase na stejném místě, a chceme být spolu. Přitom někde uvnitř víme, že to je jen jaksi přechodné. Že přijde čas, kdy sbalíme kufry a poputujeme zase na jiné místo, kde bude třeba jiná další a stejně příjemná komunita. Mária se z Varšavy vracela domů, na Slovensko, ke své rodině. Od nás dostala krásný dárek: kuchyňskou zástěru s fotografiemi z různých našich setkání. To proto, aby na pobyt ve Varšavě mohla vzpomínat i při těch nejobyčejnějších domácích chvílích.

 

 Protože bylo venku teplo a slunečno, netrvalo dlouho a vyrazili jsme ven. Padlo rozhodnutí, že dnes za kulturou vyrazíme na kole. Ještě, že má Dana velkou rodinu s velkou garáží a spoustou kol.

Nejdříve je potřeba říct, že cíl naší výpravy byl zhruba 12 km vzdálený areál bývalé továrny a v něm Muzeum Neonów. Moc hezký článek o tomto muzeu najdete na http://www.ceskavevarsave.eu/ceska-ve-varsave/mista/muzeum-neonow/, takže se o něm nebudu nějak moc rozepisovat. Jen ve zkratce chci říct, že místo včetně celého areálu určitě stojí za shlédnutí. Celé je to tam takové streetartové. Ovšem musím říct, že ten den mou pozornost poutal mnohem více jiný zážitek: cesta z bodu A do bodu B, tedy z domu Dany do muzea. A zpět. Na kole!

Dvanáct kilometrů na kole jsem naposledy ujela někdy v sedmnácti letech. I když Varšava je jedna velká placka, takže jízda nemusí být nijak náročná, pro mě byla napůl smrtící J. Fakt že jo. Závodník, který náš peloton vedl, nám nedal nic zadarmo, jak se tak říká. Ale během těch dvanácti kilometrů, tedy cestou tam, jsem byla schopná vnímat okolí. A to bylo moc hezké. Trasa vedla převážně po cyklostezkách, kterých je ve Varšavě mraky. Velkou část jsme jely městskou přírodou, kolem všelijakých zátočin řeky Visly, různými parčíky i zcela zapomenutými kouty města, které jakoby zamrzly v čase.

Cíl naší cesty, areál bývalé továrny ve čtvrti Praga-Poludnie, je zajímavý tichý prostor plný stromů a uměleckých artefaktů. Moc hezké místo. A ta restaurace! Gessler sohofactory. Přiznávám, že po vyčerpávající jízdě jsem se tu cítila jako v ráji. Slunce hřálo, ptáci zpívali, ani se mě nechtělo zpátky. Na kole. Asi jsem vypadala fakt zoufale, protože se ženy nade mnou ustrnuly a zapůjčily mi elektrokolo. Popravdě si však cestu zpět moc nevybavuji. Mám pocit, že jsme jely jinou trasou. Byla jsem ale tak hotová, že mi bylo všechno jedno. Ulice i parky mi splývaly v jednu dlouhou nekonečnou čáru. V jistou chvíli jsem si v duchu říkala, že kdybych teď na místě zhynula, všimnou si toho ostatní až v Sadybě J . Ale přežila jsem. Zpět jsme dojely živy. Všechny.

 

Pro kulturní čtvrtek napsala Lenka Selčanová

 

Fotografie z této akce

 

 

 

 

Napsat komentář