Čtvrteční setkání u Dany začalo smutně, zemřel Karel Gott. Vzpomínali jsme na něj, jak jinak než hlasitě a každá z nás měla svůj názor (Monika naštěstí nebyla, jinak tam sedíme ještě dnes). Zapálily jsme svíčku, s menším nesouhlasem Dany, ale byla tentokrát přehlasována a shodly jsme se na tom, že Karel byl skutečně jedinečný a nezastupitelný.

Autem a tramvají jsme se přemístily do Historického Židovského ústavu, který sídlí v původní židovské knihovně, postavené v letech 1876 -1878 v sousedství Velké synagogy v ulici Tlomackie.

Během války ležela knihovna uvnitř hranic varšavského gheta, válku i přes vypálení (na podlaze hlavní haly jsou i dnes patrné stopy ohně) budova přestála, na rozdíl od Velké synagogy, která byla v roce 1943 zničena.
Výstava, ”What we’ve been unable to shout out to the world” je věnována Podzemnímu archivu varšavského gheta a jeho tvůrcům skupině Oneg Shabbat. Název výstavy je citát z poslední vůle devatenáctiletého Davida Graberaje, který byl jedním ze třech lidí, kteří skryli část archivu. Zakladatelem a hlavním tvůrcem archivu byl historik dr. Emanuel Rilgelblum. Podívaly jsme se na originální dokumenty, dopisy a svědectví lidí, kteří se chystali umřít i na autentický kontejner, ve kterém byly dokumenty zakopány.

Archiv je jedno z nejdůležitějších svědectví holocaustu polských Židů a v roce 1999 byl zařazen do seznamu UNESCO Paměť
světa.

Diskuze byly opět bouřlivé a chtěly jsme se dopátrat toho, proč je lidstvo nepoučitelné a proč se historie opakuje. Kdyby jsme na to přišly, tak by to bylo určitě na Nobelovku. Závěr byl, že se budeme chovat slušně a čestně a doufat v to nejlepší.

Oběd v Tel Aviv byl moc dobrý, volba jídel se povedla a přišlo na řadu i teplé pivo s povidly a domluva, že od teď zkoušíme největší šílenost z jídelního lístku. Teplé pivo bylo netradiční, zajímavé, méně hnusné a úplně to asi žádná z nás nebude praktikovat doma. Stihly jsme i rychlou kávu a bezu, ale to už jsme věděly, že do školy pro děti to včas nestihneme.

Děti si poradily i bez nás a my si užily bezvadný kulturní čtvrtek.

Pro Kulturní čtvtek 3.10.2019 s radostí napsala Mirka

Zde se můžete podívat na fotografie z této akce.

Muzeum vězení Pawiak ve Varšavě patří do smutné puzzle skládanky námi navštěvovaných s válkou spojených míst.

 

Myšlenka, jak sledují při vaření jednotlivé recepty a postupy nás trochu zneklidnila, a tak naše zvědavost a fantazie nabraly obrátky. Pravda, výhled do kuchyně tím byl trochu degradován, ale na druhou stranu bylo vidět, že i muži dokážou dělat více věcí najedou. Ovšem samotnému jídlu se vytknout nedalo opravdu vůbec nic. 

I když je stále ještě podle kalendáře léto, podzim už byl dnes podle teploty cítit (naštěstí se ještě drží stále zelené listy na stromě)- takže žádné kolo, ale pěkně pohodlně autem až před impozantní budovu židovského muzea Polin.

Sraz byl krásně tradiční u Dany a kávy a ovocem od Margitky a nekončícím povídáním. Až se vždycky sami dívíme, kam až nás začátek diskuze dovede- dnes třeba od archivu válečné historie (Lucka), přes střídání jednorázových rukavic v oddělení lahůdek (Monika) a kouření na škole (Mirka) přes polské Mazury až do Austrálie (Dana).

Dnešní výstava byla v Muzeu dějin polských Židů Polin , kde už jsme byli opravdu několikrát a ještě určitě i několikrát půjdeme. A to nejenom kvůli výbornému jídlu v místní kosher restauraci. Kromě stále expozice tu mají i prostor pro krátkodobé výstavy, tentokrát věnované městům Tel Aviv a Gdynia nazvané stručně  „Gdynia – Tel Awiw„.

Proč právě tato dvě, od sebe téměř 3 000 km vzdálená města? Co mají společného? Stručně- stejné období vzniku- začátek 20. století, stejné poslání- moderní přístavy jako brána do světa, stejnou modernistickou architekturu- styl německé umělecké školy Bauhaus a v neposlední řadě společnou polsko-židovskou historii.

Tel Aviv i Gdynia představovaly sny zemí, které před tím neměly své pevné hranice na mapě světa. Tel Aviv založený v roce 1909 a postavený na vykoupených pozemcích Palestiny  byl nazýván „prvním hebrejským městem“ a zároveň vstupní bránou pro přistěhovalce přicházející k vytvoření budoucího židovského státu.  Gdynia, která byla postavena roku 1920, byla zase označována za „polskou bránu do světa“.

Města se stala rychle důležitými přístavy a módními letovisky. Díky archivním fotografiím, dokumentům, kresbám a obrazům (např. od Reuvena Rubina nebo Nahuma Gutmana) a také vybavením moderních činžovních domů (plynová karma) jsme si tak mohly představit každodenní, v té době ještě celkem bezstarostný život.

Obě města byla také spojena pravidelnou lodní linkou „Gdynia-America“ (GAL) se svojí tzv. Palestinskou trasou. Těmto plavbám je i věnováno horní patro výstavního sálu, kde můžeme vidět předválečný imigrační tábor v Gdynii, „mezistanici“ nejenom polských, ale i ostatních evropských Židů na cestě do svobodného Izraele a Ameriky.

Protože zbývalo i trochu času a hlavně protože uplynulo přesně 80 let od napadení Polska    Sovětským svazem (tuto větu bych ve své slohové práci na gymnáziu opravdu napsat nemohla..), šly jsme ještě na nedaleký skwer Matki Sybiraczki (volně přeloženo jako náměstí Matky Sibiřské).

Právě tady stojí od roku 1995 Památník padlým a zavražděným na východě (Pomnik Poległym i Pomordowanym na Wschodzie). Připomíná téměř půl milionu obětí hromadného pronásledování a deportace do pracovních táborů na Sibiř, Kazachstánu a dalších míst, které postihly polské občany během sovětské okupace Polska. Velmi působivá památka má tvar podvozku nádražního vagonu s křesťanskými a pravoslavnými kříži svázanými ostnatým drátem, který stojí na trati s tabulkami s názvy míst souvisejících právě s mučednickou smrtí a popravou Poláků.

Pro mě osobně to byl opět velmi poučný den. Historie celého židovského národa a období 2. světové války jsou tak složitá témata, že je stále co objevovat a nové se dozvědět. Sice jsme neměly osobní průvodkyni na výstavě (na což jsme si v poslední době už zvykly), ale dnes ji částečně svými znalostmi nahradily Lenka a Lucka, dík chytré holky za to!

Pro Kulturní čtvrtek 19.9.2019 napsala Monika

Fotografie z akce

Krásné slunečné počasí nás tentokrát zlákalo na jízdu na kolech a kulturu jsme tudíž ponechaly na příště. Po občerstvení a povídání u Dany jsme nejprve popojely autobusem na zastávku Metro Centrum Nauki Kopernik, kde jsme si kousek od řeky půjčily kola.

A pak už jsme se vydaly na projížďku podél řeky. Než jsme přejely přes řeku, udělaly jsme si po cestě pár zastávek. Při jedné jsme obdivovaly zajímavou sochu, při druhé zase pěkné lavičky, přičemž si Monika  hned nadšeně vyzkoušela, jak se na nich sedí. A bohužel až poté jme zjistily, že jsou čerstvě natřené. Takže na tento výlet zůstala Monice opravdu nezapomenutelná (a dost možná nevypratelná) vzpomínka. Ale vzala to sportovně a jelo se dál.

Na druhé straně řeky Visly jsme jen vyměnily kola a cestou k restauraci se stavily na chvilku na místní pláži, odkud byl krásný výhled na druhou stranu.

Při vracení kol jsme tentokrát měly problémy s vrácením, ale šikovná polsky hovořící děvčata Dana a Monika zavolala na servis linku a problémy byly vyřešeny. A my tak mohly pěšky vyrazit směrem k veganské restauraci Eden bistro v části Varšavy zvané Saska Kepa. Díky pěknému počasí se dalo sedět venku, takže jsme si rády vychutnaly oběd pod širým nebem. Jídlo bylo rozmanité a maso nám nechybělo.

Spokojené po aktivním pohybu a dobrém obědě jsme se rozloučily a zamířily do svých domovů.

Pro kulturní čtvrtek napsala Lucie

link fotografie

V srpnu 2019 jsme se přestěhovali do Varšavy. Měla jsem štěstí, že jsem se ve škole seznámila s Monikou, Mirkou a Sofií – Češkami, žijícími ve Varšavě, které mi se vším ochotně poradily a pozvaly mě na několik akcí. Vzaly mě na akci, která se zpravidla koná ve čtvrtky a navštěvují se různá zajímavá místa a kulturní akce.

První poprázdninový kulturní čtvrtek se konal 5. září 2019. S Monikou, Mirkou a Margitou, jsme se sešly u Dany. Všechny jsme se shodly, že návštěva botanické zahrady bude to pravé. Dana také objevila výstavu pod širým nebem v parku hned vedle botanické zahrady.

Po ranní výborné kávičce jsme vyrazily městským autobusem do botanické zahrady Varšavské univerzity. Počasí bylo krásné a letní.  V zahradě to stále kvetlo.

Po té jsme se přesunuly hned vedle botanické zahrady do parku, kde byla instalována výstava pod širým nebem. Zajímavá expozice s názvem Distopie, je umístěna před zámkem mezi stromy. Součástí jsou vodní prvky, lávky, umělé materiály a zavěšené makety černých ptáků. Vodní plocha má tvar dračího drápu. Distopie má představovat znepokojující vizi krajiny, která umírá pod nánosem plastu. I přes uvedený záměr nepůsobí instalace negativně, ale celkem příjemně. Možná se to ale změní, až stromy opadají a v hladině se nebudou odrážet zelené listy, ale holé větve stromů.

Dana nás také upozornila na další projekt. Stromy před zámkem jsou ovinuty zelenými páskami s textem. Autor na pásech popisuje „diagnózu“ jednotlivých stromů. Upozorňuje na to, jak se strom v konkrétním místě deformoval a jaké další problémy má. Text je v polštině a v angličtině.

Za povšimnutí také stojí vyryté texty – citáty na kamenných lavičkách před zámkem.

Vrcholem dne ovšem byla výstava s názvem či motem „Sedím tu znuděná jako leopard“ od Marie Lobody v galerii zámku. Některé exponáty byly hezké (například fotografie, vitráž), některé byly zajímavé (hifi věž pokrytá jinovatkou) a některé ne moc pochopitelné (žebrák, dívka a pták na řetězu), u jedné sochy jsme nevěděly, zda kovový ešus na oběd, položený na soše je součástí díla, či ne. Každá z nás si ale určitě našla mezi exponáty svého favorita.

Po prohlídce výstavy jsme si zašly na výborný oběd do umělecké restaurace Qchnia artystyczna s úžasným výhledem. Restaurace je umístěna přímo v zámku a výborně tu vaří. První poprázdninový kulturní čtvrtek byl skvělý, těším se na příště ;-))

Autor: Dana Jesenská, kulturní čtvrtek 5. 9. 2019.

Fotogalerie