Ve čtvrtek 21. 11. 2019 jsme se vydaly do muzea Asie a Pacifiku.

V listopadu a v prosinci 2019 se zde koná výstava „Písmo v kulturách světa“.

Už před vchodem do muzea bylo jasné, že na asijskou atmosféru jsme správně naladěné. Hned v předsálí nás zaujal objekt měsíce. Jednalo se o papírové modely reálných věcí, sloužících k rituálním účelům v Číně.

To, že se v Číně k uctění zemřelých používá spalování papírových falešných peněz, to je poměrně známé, ale papírová kabelka Gucci, balerínky a mobil, vypracované do nejmenších detailů, které se v současné době k těmto rituálním účelům také používají, nás poměrně překvapily a rozproudily vášnivou diskuzi.

Výstava byla situovaná v jedné přízemní místnosti, přesto byla extrémně zajímavá a obsáhlá. Před vchodem je digitální tabule, na které lze nalistovat jednotlivé druhy písma a lokalitu jejich používání ve světě.

Výstava je pojata pro širokou veřejnost, pro děti je zde spousta názorných obrázků a aktivit na vyzkoušení. Před vchodem si děti mohou vyzvednout brožuru, která je názorně a vtipně provede výstavou. Je zde dále možnost vyzkoušet techniku barevného tisku na látku, nebo psaní znaků do písku. Také jsme neodolaly a vše vyzkoušely. Výstava představila kolem 30 druhů písma (např. aztécké, egyptské, klínové, japonské apod.). Ve vitrínách je spousta původních svitků a originálních tisků. U korejského písma jsme se pozdržely déle a Dana nám vysvětlila, co znamenají konkrétní znaky a jak je číst. Zaujaly nás diagramy umístěné na stěnách znázorňující písma s rozlišením písmen v jednotlivých jazycích. Překvapil arabský psací stroj i další exponáty. Výstava byla velice zajímavá a poučná.

Po výstavě jsme se přesunuly do restaurace LAS (Lokalna Atrakcja Stolicy). Kde jsme si vybraly z užšího, ale velice zajímavého jídelního lístku, přičemž se se bavily překlady jednotlivých jídel a ingrediencí.

Pro Kulturní čtvrtek napsala Dana J.

Fotogalerie z této akce

Ve čtvrtek 18. října jsme se po obvyklé snídani u Dany vypravily do Zodiaku, varšavského pavilonu architektury. Šly jsme na jisto na výstavu nazvanou velmi všedně: Pomnikomania.

            Celou cestu tam jsem ve skrytu duše přemýšlela, co asi budou v pavilonu vystavovat. Vždyť co může být zajímavého na nějakých pomnících? Ve městě, zvláště ve Varšavě, jich je plno. Míjíme je, aniž bychom nad nimi přemýšleli. Vnímáme je jako přirozenou součást města a naši pozornost přitáhnou maximálně ve chvíli, kdy jsou obložené květinovými věnci.

            Pavilon Zodiak je v blízkosti stanice metra Centrum, ale je tak šikovně schován mezi domy, že, i když jsem místem projížděla, či procházela, mnohokrát, všimla jsem si ho až teď. Z rušné několikaproudé ulice musíte projít mezi bloky paneláků a dostanete se na poměrně pěknou a architektonicky zajímavou pasáž Wiecha. Tam sídlí Zodiak. S naprostým sebevědomím vás moderní umění překvapí už na samotné pasáži. Architektonické monumenty výstavy Pomnikomanie vás vtáhnou do děje, ještě než vstoupíte do pavilonu.

            K uměleckému zážitku by mi stačila už jen krásně zrekonstruovaná hala Zodiaku, která dříve byla, světe div se, obyčejnou prodejnou květin. Nicméně jsme měli veliké štěstí, že nás do vystavovaných exponátů zasvětil místní odborník „muž s bradkou“. A tak jsme měli možnost proniknout do mysli architektů, kteří se pomníky zabývají. Mrzí mě, že nedokážu vypsat, vše, co jsme se dozvěděli, nicméně, jak jsem nejdřív měla strach, že to bude celkem nuda, bylo to nakonec velmi zajímavé a “novéobzoryotvírající“. Myslím, že nejen u mě, ale i u většiny z nás došlo k jakémusi momentu „aha“. A to je dobře. Protože moment „aha“ je cílem každého umění. Jsem si jistá, že po této výstavě již nebudeme městské pomníky jen tak ledabyle míjet.

            Uvědomila jsem si, jak moc svět potřebuje umělce. My, obyčejní smrtelníci, jsme tak nějak k některým věcem lhostejní, možná bych řekla tupí. Zažíváme pocity, které cítíme, ale nedovedeme je příliš identifikovat nebo vyjádřit a tak v nás tak nějak hnijí a čekají, až na ně přijde řada. Naproti tomu ultracitlivá duše umělce velmi dobře umí nejen identifikovat, ale i zhmotnit mnohé pocity z lidského nitra. A právě díky těmto umělcům pak může kus té naší hloubky, co tam někde uvnitř duše čeká, vyplout ven, na povrch a souznít s umělcovým dílem. Takže jsme pak o něco svobodnější, volnější, očištěnější. Děkuji za to, že existují umělci. I když jsou asi pro normální život nepoužitelní, pro naši duši jsou požehnáním. Už musím přestat psát, nebo to bude hrozně dlouhé a nudné.

            Miluji na našich kulturních čtvrtcích, že dokážeme nasytit duši i tělo. Tak napíšu už jen dvě slova: Soul Kitchen. Vau……!!!! Byla jsem tam poprvé a vím, že ne naposled!

 Pro Kulturní čtvrtek napsala Lenka.

Zde si můžete prohlédnout fotografie z této akce.

Tradiční ranní setkání u Dany proběhlo v příjemné atmosféře a jelikož jsme měly prohlídku výstavy domluvenou až na dvanáctou hodinu, bylo dost času na probrání zajímavých témat.

Na dnešní výstavu nazvanou Nigdy wiecej v Muzeu moderního umění na Visle jsem se těšila, byla jsem velmi zvědavá, ale nečekala jsem, že to bude až tak náročné téma. Každopádně výstava byla zajímavá v mnoha směrech, zaměřená na válku a fašismus a rozdělená do 3 období – před 2. světovou válkou, během ní a po ní.

Opět se nás ujal pan Césare a později se k nám přidala i paní Jolanta. Výstavu jsme započaly prohlížením fotografií monitorujících vytvoření slavného obrazu Guernica, který v roce 1937 namaloval španělský malíř Pablo Picasso. Díky těmto fotografiím jsme měly možnost poprvé vidět, jak se obraz vytvářel a přetvářel.

Několik fotografií, koláží, obrázků a karikatur bylo zaměřeno na Hitlera a nacismus v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století. Za některé z těchto posměšných obrázků byla polská karikaturistka Maja Berezowska, žijící nějaký čas ve Francii, zatčena gestapem a uvězněna ve varšavském vězení Pawiak, kde i nadále kreslila. Shodou okolností jsme toto vězení navštívily nedávno.

Velmi zajímavé byly koláže fotografií, propojující pohodový americký styl života a výjevy z válek, např. z Vietnamu.

Součástí výstavy byly i obrazy z padesátých let, kdy většina lidí ještě věřila komunistům, ale víc a víc se objevovali i pochybovači.

Překvapivé bylo také dílo představující nápis Arbeit macht frei rozdělený na 3 části, jehož originál byl před několika ukraden z brány bývalého nacistického koncentračního tábora v Osvětimi, rozřezán na 3 díly a měl být prodán muži ze Švédska, který si krádež objednal. Zarážející na tom je, že ještě i v současné době se najdou lidé, kteří chtějí mít i za cenu krádeže a zaplacení vysoké částky takovýto významný nacistický artefakt doma, ve své sbírce.

Výstava se sešla s nelibostí pravicově orientovaných lidí, kteří tvrdili, že v Polsku už fašisté nejsou. Zřejmě nechtěli přiznat, buď sobě nebo veřejnosti, že fašistické projevy bohužel přetrvávají dodnes i v Polsku, což je velmi smutná a zarážející skutečnost.

S poněkud nepříliš optimistickými myšlenkami jsme si poté byly zpříjemnit naši náladu dobrým obědem v nedaleké restauraci, kde jsme po jídle obdržely koláčky štěstí s věštbou. Ne každá však byla s jejím zněním spokojena ?. Ale i přesto jsme se následně loučily s úsměvem.

Pro Kulturní čtvrtek 10.10.2019 napsala Lucie.

Zde si můžete prohlědnout fotografie z akce.

Čtvrteční setkání u Dany začalo smutně, zemřel Karel Gott. Vzpomínali jsme na něj, jak jinak než hlasitě a každá z nás měla svůj názor (Monika naštěstí nebyla, jinak tam sedíme ještě dnes). Zapálily jsme svíčku, s menším nesouhlasem Dany, ale byla tentokrát přehlasována a shodly jsme se na tom, že Karel byl skutečně jedinečný a nezastupitelný.

Autem a tramvají jsme se přemístily do Historického Židovského ústavu, který sídlí v původní židovské knihovně, postavené v letech 1876 -1878 v sousedství Velké synagogy v ulici Tlomackie.

Během války ležela knihovna uvnitř hranic varšavského gheta, válku i přes vypálení (na podlaze hlavní haly jsou i dnes patrné stopy ohně) budova přestála, na rozdíl od Velké synagogy, která byla v roce 1943 zničena.
Výstava, ”What we’ve been unable to shout out to the world” je věnována Podzemnímu archivu varšavského gheta a jeho tvůrcům skupině Oneg Shabbat. Název výstavy je citát z poslední vůle devatenáctiletého Davida Graberaje, který byl jedním ze třech lidí, kteří skryli část archivu. Zakladatelem a hlavním tvůrcem archivu byl historik dr. Emanuel Rilgelblum. Podívaly jsme se na originální dokumenty, dopisy a svědectví lidí, kteří se chystali umřít i na autentický kontejner, ve kterém byly dokumenty zakopány.

Archiv je jedno z nejdůležitějších svědectví holocaustu polských Židů a v roce 1999 byl zařazen do seznamu UNESCO Paměť
světa.

Diskuze byly opět bouřlivé a chtěly jsme se dopátrat toho, proč je lidstvo nepoučitelné a proč se historie opakuje. Kdyby jsme na to přišly, tak by to bylo určitě na Nobelovku. Závěr byl, že se budeme chovat slušně a čestně a doufat v to nejlepší.

Oběd v Tel Aviv byl moc dobrý, volba jídel se povedla a přišlo na řadu i teplé pivo s povidly a domluva, že od teď zkoušíme největší šílenost z jídelního lístku. Teplé pivo bylo netradiční, zajímavé, méně hnusné a úplně to asi žádná z nás nebude praktikovat doma. Stihly jsme i rychlou kávu a bezu, ale to už jsme věděly, že do školy pro děti to včas nestihneme.

Děti si poradily i bez nás a my si užily bezvadný kulturní čtvrtek.

Pro Kulturní čtvtek 3.10.2019 s radostí napsala Mirka

Zde se můžete podívat na fotografie z této akce.