Tentokrát se po dohodě většiny přesunul kulturní čtvrtek na úterý 4. 2. 2020. Objektem zájmu se stal nedávno otevřený objekt Fort 8 v městské části Ursynów. Původní kasárny byly v letech 2015 – 2019 revitalizovány a v současné době se zde nachází obchodní centrum pevnosti, zajímavé restaurace, obchůdky, kadeřnický salon a společně s prostorem před hlavní budovou a přilehlým parkem tvoří krásné místo pro trávení volného času. Výsledek revitalizace je opravdu impozantní a je důkazem toho, že i zapomenutým, zašlým a neobvyklým místům lze dát nový život.

K projektu byly využity kasárny z devatenáctého století. Stavba kasáren byla dokončena v roce 1890. Kasárny měly původně 28 objektů a byly začleněny do vnějšího kruhu varšavského opevnění. V roce 1909 bylo rozhodnuto zbourat varšavské opevnění, ale kasárny na území Fort 8 byly pouze odzbrojeny, ale jinak zachovány. Za druhé světové války, v době, kdy zde sídlily německé jednotky, zde byly stáje. Později až do 90 let, byla oblast řízena polskou armádou. V roce 2005 oblast koupila skupina Turret Development Group.

Původní kasárny byly průchozí, v současné době jsou průchody zazděné a jsou tak vytvořeny samostatné prostory. Celá budova je pokryta náspem země o hmotnosti 32 tisíc tun. Celá fasáda budovy prošla rozsáhlou rekonstrukcí, přičemž byly využity původní prvky a materiály, chybějící cihly, byly nahrazeny historickými, zrekonstruovány byly i částečně zachovalé vstupní dveře.

Hned vedle objektu Ford 8 se nachází revitalizovaný park, který vedle zeleně, zahrnuje i malé cvičiště pro psy a dětské hřiště. Zelená travnatá plocha je zvýrazněna zajímavým terénem původních objektů a doplněna dřevěnými schůdky a úhlednými cestičkami. Výsledek je velmi pěkný, dojem kazí pouze fakt, že park je běžným návštěvníkům nepřístupný. Momentálně je park vlastněn soukromým subjektem, přičemž se počítá s jeho pozdějším převedením na městskou část Ursynów pro využití všem návštěvníkům.

V pevnosti jsme se tentokrát sešly pouze čtyři. Hned při příchodu jsme v areálu potkaly zajímavého postaršího pána v retro cyklodresu s retro kolem, který s námi navázal komunikaci. Rády jsme ovšem zapluly do Fort Bistra na ranní kávičku. Prostory elegantně využívají původní prvky kasáren. Klenuté stropy jsou dostatečně vysoké a velká okna zajišťují dostatek světla v celé místnosti. Děvčata mi pověděla, jak vlastně našla Fort 8, který byl otevřen teprve nedávno. Byla do něj přesunuta jejich oblíbená restaurace „Dziurka od klucza“. Tam jsme se chtěly také podívat.

Mezitím však proběhla krátká procházka po městské části Ursynów. Nedaleko pevnosti, v Dolince Słužew protéká potok. Nebylo zrovna počasí na chůzi v tomto terénu, ale určitě to bylo zajímavější než se procházet po chodníku či cyklostezce. Široký pruh zeleně lemuje potok Słužewiecki z obou stran a táhne se poměrně daleko. Jsou zde staré ovocné stromy a několik rybníčků. Pod mosty se objevují sgrafity v černobílém i barevném provedení pokrývající jejich podpůrné sloupy. Cestou jsme narazily (neplánovaně) na Służewski Dom Kultury. Byly jsme nadšené ze samotné stavby pokryté dřevem, ale i ze spousty aktivit, které toto kulturní centrum nabízí. Kromě různých kroužků pro děti a dospělé je nejvýraznějším projektem centra ekologie. Centrum má kozí farmu a nabízí další ekologicky zaměřené aktivity. Součástí je malá kavárna, venkovní prostory s horolezeckou stěnou a dětským hřištěm. Centrum nabízí přednášky a výstavy (mě zaujal kurz kompostování pro dospělé ;-)).

Protože jsme neměly moc času, nedošly jsme k nedalekému většímu rybníku, kde je krásně upravená odpočinková zóna. Celý rybník je také obkroužen cyklostezkou, která vede mimo jiné i k Fort 8. Po cestě zpět do Fort 8 se zatáhla obloha a spustil se hustý déšť. Přestože jsme byly nedaleko, celkem jsme promokly. Rády jsme se proto usušily v již zmiňované restauraci Dziurka od klucza a daly si výborný oběd. Děvčata, která se neubránila porovnávání, nostalgicky vzpomínala na původní restauraci. Přesto jsme zhodnotily, že se projekt Fort 8 opravdu povedl a stojí za to se tam nejen podívat, ale i vrátit.

Pro Kulturní čtvrtek napsala Dana J.

Čtvrtek  je opět tady, po ranní rozcvičce, rozumějte řeči na čajem a kávou a něco malého k tomu, se vydáváme jedním autem k Muzeu nad Wislou. V autě nám ještě bylo do smíchu, rozebíraly jsme především téma koronaviru a jaké jsou nejvhodnější ochranné pomůcky a vyhrály to pet lahve, roušky jsou k ničemu, plastová láhev na hlavě udělá zázraky. Kdyby jsme věděly co nás čeká v muzeu, možná jsme raději kroužily městem, ale čekala nás milá paní Jolanta, která nás na návštěvu jejich nejnovější výstavy pozvala a tak jsme v dobré náladě zamířily do muzea.

Výstava Miriam Cahn s názvem I AS HUMAN, nás rozhodně nenechala v klidu a dobrá nálada nás taky opustila. Miriam se narodila v Basileji v židovské rodině, která uprchla před nacisty z Německa. V 70tých letech se přidala k feministickému a mírovému hnutí. Čile projevovala svůj odpor k násilí a nerovnostem mezi muži a ženami nejen v umění. Účastnila se protestů, psala petice a malovala v městském prostředí. Její tvorba vždy odrážela politickou realitu kolem ní. Na výstavě jsou k vidění reakce např. na konflikt v bývalé Jugoslávii, útok na Světové obchodní centrum,  místa deportace, zbraně hromadného ničení a další symboly moci, kontroly a násilí. Zobrazuje také téma sexuality, přírody, rodinných vztahů i smrti. 

My jsme ve skutečnosti viděly obrazy nešťastných, frustrovaných, hororových lidí, které podle nás nemohl namalovat někdo, kdo má rád ostatní ani sebe sama. Výstava je skutečně syrová a pro naši skupinku, milých, optimistických a život si užívajíc žen jen velmi těžce stravitelná. Ještě, že nás čekal oběd v Dziurce od kluzca, tam už jsme dlouho nebyly a těšily jsme se. Z muzea k restauraci jen kousek ale Dziurka od kluzca nikde….restaurace zavřená, pustá a prázdná. Po chvilce zděšení vychází najevo, že naše oblíbená restaurace je přestěhovaná do jiného kouta Varšavy!!! Reakce je rychlá, vydáváme se do osvědčené LAS (Lokalna Atrakcja Stolicy). Tam nám pokaždé moc chutná. 

Ukončím to slovy Lucky “Na tuhle výstavu co nejrychleji zapomenout”. Čtvrtek opět stál za to.

S radostí, jako vždy napsala 

Mirka

Ráno bylo poněkud nevlídné a chladné, ale když jsme se během dopoledne přesouvaly od Dany k muzeu Zacheta, začalo se počasí vylepšovat a vyjasňovat. Cestou jsme se ještě stavily v kavárně v centru, kde jsme si udělaly krátkou pauzu na občerstvení. A během pěšího přesunu z kavárny do muzea jsme si na jednom chodníku povšimly Aleje hvězd, na kterých byly popsány zajímavé výroky z filmů.

V muzeu Zacheta byly některé z nás poprvé a bylo to příjemné překvapení. Tentokrát nás tu čekala výstava věnující se především polské scénografii.

Než jsme se ale ponořily do výstavního prostoru, pořídily jsme si pár fotek z krásného interiéru muzea a zdokumentovaly i neobvykle prostorné toalety ?.

Samotná výstava se snažila ukázat, jak se za posledních 120 let měnil způsob estetiky, kompozice i dramaturgie nejen v divadelních představeních, ale i různých společenských akcích.

Scénografie před zhruba 120ti lety používala často polské lidové prvky a byla ovlivněna buditelským národním duchem, a to i když se hrály např. antické hry. Jedním z divadel, kde se prosazoval takovýto typ scénografie, bylo například nové divadlo Stanislawa Wyspiańského z počátku 20.století. Wypiański byl  nadšen a inspirován především polskou předkřesťanskou mytologií.

Pro lepší představu zde byly vystaveny makety scénografií, např. k představení Dziady od Adama Mickiewicze.

A po zhlédnutí videa s projevem Stalina a s tím souvisejícím průvodem jsme nostalgicky zavzpomínaly na československé prvomájové průvody, přičemž jsme zjistily, že některým z nás to i chybí, jelikož to vnímaly jako legraci a den bez učení.

K vidění tu byly i zajímavé obrazy nebo kostra koně, která byla také využita v jednom divadelním představení.

Poněkud zvláštní pojetí scénografie zachycovaly fotografie scény blázince, kde tři železné nemocniční palandy sloužily jako nástroj hraní, přičemž na nich sedící diváci byli vtahováni do kontaktu s herci.

V roce 1919 bylo ve Varšavě založeno divadlo Reduta, které ve dvacátých a třicátých letech 20.století vyjíždělo na turné a přiváželo divadelní představení do větších i menších měst na polském území. Toto pohyblivé divadlo se přemisťovalo vlaky.

Z novějších a nedivadelních scén byly vybrány fotografie z fotbalových zápasů Legia Warszawa, které zachycovaly např. bezhlavou postavu německého vojáka držícího pistoli u hlavy malého chlapce, v pozadí polská vlajka s rokem 1944. Tato jen pár let stará scéna, jak bylo zároveň popsáno pod tímto výjevem, poukazovala na fakt, že během Varšavského povstání v roce 1944 Němci zabili 160 000 lidí a tisíce z nich byly děti. Je tedy vidět, že Poláci tuto událost stále vnímají velmi intenzivně a že scénografie může mít opravdu mnoho podob.

Pro odlehčení nálady následně posloužila černobílá fotografie, na které dirigent stojí na schůdkách na okraji moře a jakoby diriguje vlny, přičemž za ním, na plážových lehátkách, sedí obecenstvo omývané vlnami.

Ke konci výstavy jsme vstoupily do místnosti, ve které se nad námi rozprostírala velká černá neforemná pohyblivá scéna-látka, která reagovala na lidský pohyb a dotyk tím, že se zvedala a následně klesala. Na některé z nás to působilo nepříjemně až depresivně. A tak jsme přivítaly změnu prostředí odchodem na oběd v muzejní restauraci.

Fotogalerie

Pro Kulturní čtvrtek 16.1.2019 napsala Lucie

Dnes jsme se sešly v tomto kalendářním roce naposledy (chyběly jen Lenka s Danou J.- tak to zase o hodně přišly…).

Předvánoční setkání bylo netradičně v úterý a hlavně netradičně se srazem u Lucky doma. Tradiční už ale byla dobrá nálada, důležité diskuze, výborné pohoštění (včetně cukroví) a výpravy za kulturními zážitky zakončené výborným obědem.

11. ročník výstavy COMING OUT je umělecký projekt, který se již stal součástí kulturního kalendáře Varšavy – a třetím rokem i součástí naší.

Akademie výtvarných umění ve Varšavě na něm prezentuje nejzajímavější diplomové práce (celkem 33 diplomů) svých absolventů z oboru malba, sochařství, grafika, konzervace a restaurování uměleckých děl, interiérová architektura, design, mediální umění, scénografie a správa kultury.

Práce jsou vždy představeny na netradičním jedinečném prostoru, letos je to na ploše téměř 3 000 m2 v  ještě nedokončené části kancelářské budovy Wola Retro – v místě, kde se historie setkává s moderností.

Všechny práce popisovat nebudu – některé nás zaujaly více, některé se zdály až moc jednoduché, aby byly vrcholem studia takovéto školy („telefony“), někteří mladí vypadali, že prožili v dětství asi dost velké trauma („život a smrt s nafukovacími balonky“ nebo „sexuální orgie na seně“).

Nej za naší českou komisi je asi práce nazvaná Osamělost.

Autor chtěl zobrazit dva světy, ve kterých v podstatě každý den žijeme – na straně jedné je to dav (bzučící množství lidí), na straně druhé pak vnitřní svět každého člověka. Žijeme mezi lidmi, míjíme je každý den, trávíme čas na stejných místech. Projíždíme kolem lidí, ale vidíme jen siluety, někdy pozornost upoutá detail. Statistiky však uvádějí, že jeden ze čtyř lidí se cítí osamělý a není tu nikdo, s kým by si pohovořil o důležitých věcech.

Moje osobní další nej byla i práce studentky sochařství nazvaná Nomada. Různé krychle ze dřeva, které mohou být libovolným způsobem pospojovány jako výraz cesty, putování. Nastavení mohou být podle slov autorky libovolná – v závislosti na prostoru, světle, emocích nebo temperamentu. Moje osobní spojení bych pojala jako stolky do nějaké kavárny, u kterých je příjemné posedět a s přáteli si popovídat.

U příjemného stolku jsme dnes náš společný den začali, u dalšího příjemného stolu s výborným jídlem v japonské restauraci Shoku i společný den končíme.

Vše opět na výbornou, díky za to! 

Další fotografie z této akce ZDE.

Příspěvek k akci konané 10.12.2019 napsala Monika.