Předem upozorňuji, že píšu tvrdé „y“ u všech sloves, které se týkají našeho dámského klubu. „Kulturní čtvrtky“, které z nedostatku času pořádáme v úterý jsou totiž navýsost ženskou záležitostí. Každou schůzku začínáme lehkou snídaní v devět ráno u Dany. Máme sice pak trochu problém tu veselou konverzaci ve správný okamžik utnout a přemístit se někam za kulturou, ale zatím se nám to daří.
Mimochodem zbožňuji ten moment, kdy přicházím kolem deváté k domu, zazvoním na zvonek u zahradní branky a pak se otevřou domovní dveře, odkud se přes zahradu až na chodník linou veselé ženské hlasy a smích. V tu chvíli vstupuji do jiného světa. Do světa čistě ženského. Do světa plného souznění a porozumění.
Letos se jaro ve Varšavě začalo hlásit velice brzy. Už během března nás vytáhlo ze zimních bund a namlsalo nás sluncem a teplotami kolem 20 stupňů. Bylo to pár hřejivých dní, které pak zase rychle skončily a vystřídal je sem tam sníh, sem tam mrazík a sem tam vítr, z kterého máte pocit, že je ve Varšavě vlastně pořád.
Potíž byla v tom, že se nám už nechtělo do teplých kabátů. „Musíme se oblékat jarně, abychom to jaro přivolali zpátky.“ Tato památná věta zněla v následujících týdnech našeho úterního setkávání několikrát. Tak jsme se nakonec 9. dubna rozhodly vyrazit do Varšavské přírody a zjistit, jestli už je jaro poznat nejen na nás.
Pravdou je, že několik z nás „vyměklo“ a místo jarních kabátků obléklo teplou bundu a čepici. Ostatní, odvážně jarně oděné, celou dobu posmrkávaly, schovávaly promrzlé ruce do kapes a tiše záviděly.
Autobusem jsme se svezly na zastávku Spacerowa ke kraji parku, který se jmenuje Lazienki Królewskie. Bujná konverzace, která začala už u snídaně nás neopustila ani v autobuse a ani v následujících hodinách.
Každý psycholog, který nás potká, musí jásat, neboť jsme zářným příkladem poznatku, že ženin mozek zvládne několik činností najednou. Tedy kromě neustálého hovoru dokážeme jet tím správným autobusem, vystoupit na správné zastávce, vnímat stromy, květiny a zvířata kolem sebe a nenuceně je zahrnovat do nekonečného proudu konverzace.
Park Lazienki Królewskie je rozsáhlý komplex palácových budov a zahrad s mohutnými stromy, květinovými záhony a rybníky, je plný ptáků a veverek. V polském jazyce znamená slovo „lazienki“ koupelna. Tak trochu přemýšlím, jestli pan král chodil po svém teritoriu jen tak v županu nebo ne… Park byl založen v 18. století polským králem Stanislawem Augustem Poniatowskim.
Už od středověku bylo toto místo vyhrazeno přírodě. Mazovští vévodové sem jezdili na lov zvěře. Ke konci 18. století tu začala vznikat královská letní rezidence. Stanislaw August Poniatowski se připravoval na roli krále a potřeboval k tomu klid a soustředění. Kromě různých vil a zámečků ve stylu klasicismu tu najdeme oranžerii, amfiteátr, čínskou zahradu, romantickou zahradu, královskou zahradu a moderní zahradu.
Naše kroky nás zavedly k oranžerii. Důvodem byly záhony tulipánů, u kterých jsme předpokládaly, že pokvetou. Nekvetly. Bylo chladno, realisticky založený člověk by řekl dokonce mrazivo. Stromy, keře, květiny, zvířata a lidé, kteří chodili kolem nás v rukavicích (!) vůbec neměli takovou jarní náladu jako my.
Královskému parku jsme však daly ještě šanci a došly jsme do botanické zahrady. Ani tam však jaro nebylo ve velkém rozpuku. Květy velkých magnolií už sice byly napůl v květu, ale chlad dnešního dne jim to úspěšně rozmluvil. Kdo nás ale v zahradě bavil, byl pan kačer. Bylo totiž na něm vidět, že i on má jarní náladu a sebejistě se připravoval na chvíli, kdy jarní náladu dostanou i kachny. Koupal se v malých jezírkách, hopkal z jednoho do druhého, jakoby se rozcvičoval a zřejmě jsme se mu líbily, protože s námi i dost dlouhou dobu hovořil a provázel nás.
Když však nastal čas oběda, nechaly jsme kačera kačerem a parkem jsme prošly do bývalého středověkého hradu, který je nyní znám pod názvem Zámek Ujazdowski. Od osmdesátých let minulého století je toto místo doslova mekkou moderního polského umění.
V přízemí, s výhledem na Wislu a prý s nejkrásnější terasou ve Varšavě (to jsme kvůli zimě opravdu neocenily) je tu zvláštní malá restaurace Qchnia Artystycna, tedy v překladu Umělecká kuchyně. Byly jsme hladové, tak jsme se s chutí pustily do objednávání menu. S příjemným překvapením jsme zjistily, že moderní umění se dá ztvárnit v jedlé formě. Chuťový i vizuální zážitek stál za to. Až nám bylo téměř líto jejich výtvory sníst.
Umělecká kuchyně bylo naše poslední zastavení. Vždycky, když ukončujeme náš klub a rozcházíme se domů, dobře si uvědomuji, že nekončíme proto, že bychom si snad už všechno řekly, ale prostě jen musíme vyzvednout děti ze škol a školek a vařit večeře a nakupovat. Takže závěrem, i když se nám nakonec jaro nepodařilo přivolat, stejně jsme odcházely domů nadopovány optimismem, že už snad příště se příroda přidá k naší neutuchající jarní náladě.
- dubna ve Varšavě
Pro Kulturní čtvrtek napsala Lenka.
Můžete se podívat na další fotografie z této akce.
