Sraz jako obvykle v 9:00 u Danušky. Při kávě, čaji, dobré vodě a drobnostech k zakousnutí jsme probrali poslední zážitky, události rodinné a cestovatelské. Aleš se na další část dne rozloučil a odletěl do země české za byznysem. Bohatší o výbuchy smíchu a chudší o jednoho člena party jsme sedly na kola a vyrazily směr Królikarnia (Muzeum Rzeźby im. Xawerego Dunikowskiego).

Před Królikarniou se to hemžilo dětmi, které dnešní den slavily svůj Mezinárodní den dětí. Vládla tu rozpustilá, hravá a hlasitá nálada. Na 11:00 hodinu  Danuška domluvila průvodce, ale po bouřce vypadl v muzeu centrální server a tak nikdo nic nevěděl, nedohledal a neorganizoval. Nakonec se však našla milá duše, která se nás na 45 minut ujala a v rychlejším tempu s námi výstavu prošla.

Výstava se nazývala RELACJA WARSZAWA – ZAKOPANE a vznikla díky spolupráci dvou muzejí: Muzea Narodowe w Warszawie a Muzeum Tatrzańskie im. Dra Tytusa Chałubińskiego w Zakopanem. Hlavní myšlenka byla o „spojení“ dvou měst – hlavního města Varšavy a města zimního, horského – Zakopané. Byla více méně o tom, jak intelektuálové Varšavy odjížděli a pobývali v  Zakopaném. O tom jak toto propojení fungovalo v umění, ve vědě, v turismu i v politice. V prvním sále u vchodu na nás čekala fragment vyobrazení „Panorama Tater“ jež byl vystavován už od roku 1896 ve speciálně zbudované rotundě ve Varšavských Dynasách. Podle průvodkyně lidé ve Varšavě tesknili a teskní po horách a nejvíce právě po Tatrách. Nyní je fragment symbolicky umístěn v rotundě Królikarnii. Byl tu také vycpaný medvěd, miniatura dřevěné vily – Willa Koliba. Vila byla postavena roku 1893 a stojí v Zakopaném dodnes. Byla první stavbou ve stylu  zakopiańskiego. Projektoval ji architekt  Witkiewicz.  Ve skleněných vitrínkách jsme nalezly sbírku kamenů a mechů doktora Tytusa Chałubińskiego – „Króla Tatr z Mokotowskiej 8”. Podle něj bylo pojmenováno Tatranské muzeum a díky němu se Zakopané stalo klimatickým lázeňským městem. Následující místnost byla věnovaná historii městečka Zakopané. Mě zaujala čtveřice plakátů, která trochu úsměvně a citlivě ukazovala, jak bylo místo pro různé politické období důležité. Plakát věnovaný výstavbě lanovky na Kasprový Vrch byl chloubou moderní polské techniky k rozvoji turistiky, stavba byla dokončena v roce 1935. Plakát z roku 1942 zobrazuje období nacistické nadvlády, plakát z roku 1949 oslavy Stalina a ten z roku 1967 vítá účastníky 12tého výročí něčeho co jsem volně přeložila jako „ Výšlap stezkami Lenina“. Všechny se váží k jednomu místu a tak lze hmatatelně pocítit, jak korálky dějin po svém marketingově nakládaly s horami. Klíčovým místem v historii polského sochařství byla Państwowa Szkoła Przemysłu Drzewnego w Zakopanem, pozdější Liceum Sztuk Plastycznych im. Antoniego Kenara. V dalších místnostech bylo možné spatřit dřevěné plastiky studentů této školy. Na nás působily trochu ve stylu art deco. Našly jsme tu i hračky, užitkové předměty a tkaniny inspirované životem horalů pod Tatrami. Jeden sál byl plný děl na hranici psychedelických obrazů a neotřele nám ukázala, že umělci se pod Tatrami oddávali všem možným krásám života. Prohlídku jsme zakončily veselým focením u bělostných soch v chodbě muzea. Zda někoho z nás výstava inspirovala k návštěvě Zakopaného nevím. Mohu jen konstatovat, že naše rodinná cesta do tohoto místa skončila před 6 lety fiaskem. V letních slunečních dnech nemá smysl se pokoušet parkovat a nedej bože chtít vyjet lanovkou na vrchol hor. Množství lidí a dlouhé několikahodinové fronty vám vezmou chuť poznávat a kochat se. Ale možná se něco za těch 6 let změnilo…

Nasedly jsme na kola a vyrazily na oběd. Cílovým místem se nakonec stal farmářský trh Bazar Olkuska. V něm jsme našly Bistro Olkuska. Na výběr z menu dne bylo kuřátko plněné špenátem s novým brambůrkem nebo zapečený lilek s rajčaty. Vše bylo lahodné a některé z nás si den vylepšily ještě sladkou tečkou na oslavu dne dětí. Rozloučily jsme se s Ivanou, která v létě Polsko a kulturní českou partičku opouští. Posilněny a odpočinuty jsme vyrazily vrátit kola a vyzvednout naše malé  oslavence ze škol. Z našeho úhlu pohledu se den velice vydařil. A protože, se zde v Polsku příští čtvrtek slaví Corpus Christi ( státní svátek) přesunuly jsme další termín Kulturního čtvrtku na pondělí 12.6.

Napsala pro kulturní čtvrtek 01.06.2017: Helča

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Bylo krásné počasí, tak jsme tentokrát nešli do muzea nebo galerie, ale jeli jsme na výlet na kolech. Náš cíl byla restaurace u koní, kterou jsme již navštívili v zimě na běžkách.

A jak to dopadlo, uvídíte z fotografií.

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

A bol tu ďalší štvrtok. Výnimočný tým, že sme oslavovali ďalšie narodeniny. Nie my všetci, ale Helenka, ktorej je vlastne 16 rokov. 

Krásny vek, čo poviete? Stôl bol prestretý ako vždy a sama oslávenkyňa priniesla vynikajúcu makovú bábovku, ktorej sme sa mohli najesť do sýtosti, nakoľko bola diétna!!!!!

Po výdatných raňajkách sme sa vybrali na výlet. Tento krát za daždivého počasia, ale zato v dobrej nálade, sme navštívili osadu Przyjaźń. Spomínaná osada bola postavená v roku 1952 kvôli príchodu sovietskych pracovníkov do Varšavy. Všetci sa zúčastňovali prac na výstavbe Paláca Kultúry vo Varšave. Osada bola obkolesená ostnatým drôtom a brány boli strážené. Nachádzali sa tu dva druhy domov a to: kasárne  pre sovietskych robotníkov a taktiež domky jednorodinné pre vzdelaných ľudí.

Priamo v osade bola kotolňa, veľká jedáleň, dom kultúry, tenisové ihrisko, obchod. Taktiež mali vlastné kino, ako nás osobne informoval milý pán – pamätník. Po ukončení prác na Paláci kultúry v roku 1955 prešla osada pod správu varšavskej univerzity.

V súčasnosti v robotníckych domčekoch, v ktorých sa nachádza 15 izieb dvojposteľových a 2 jednoposteľové, bývajú študenti. No niektoré domy vlastnia súkromné osoby. Jednorodinné domky, v ktorých v tom čase bývali vzdelaní ľudia, sú veľmi udržiavané. Majú krásne záhradky, úzke chodníčky medzi jednotlivými domčekmi, no nádhera.

 V osade je zriadená taktiež vlastná knižnica i klub mamičiek. Celá osada je uprostred krásnej zelene.

Pokročilý čas nás znovu začal tlačiť, tak sme sa vybrali do úžasnej reštaurácie s vinárňou. Jedlo bolo fantastické, každá z nás mala určite „nebíčko v papuľke“.  A keďže sa nám ráno málilo sladkého, tak sme si aj po výdatnom obede dali koláčik.  S úsmevom na tvári sme odchádzali do školy vyzdvihnúť naše ratolesti.