Sraz jako obvykle v 9:00 u Danušky. Při kávě, čaji, dobré vodě a drobnostech k zakousnutí jsme probrali poslední zážitky, události rodinné a cestovatelské. Aleš se na další část dne rozloučil a odletěl do země české za byznysem. Bohatší o výbuchy smíchu a chudší o jednoho člena party jsme sedly na kola a vyrazily směr Królikarnia (Muzeum Rzeźby im. Xawerego Dunikowskiego).

Před Królikarniou se to hemžilo dětmi, které dnešní den slavily svůj Mezinárodní den dětí. Vládla tu rozpustilá, hravá a hlasitá nálada. Na 11:00 hodinu  Danuška domluvila průvodce, ale po bouřce vypadl v muzeu centrální server a tak nikdo nic nevěděl, nedohledal a neorganizoval. Nakonec se však našla milá duše, která se nás na 45 minut ujala a v rychlejším tempu s námi výstavu prošla.

Výstava se nazývala RELACJA WARSZAWA – ZAKOPANE a vznikla díky spolupráci dvou muzejí: Muzea Narodowe w Warszawie a Muzeum Tatrzańskie im. Dra Tytusa Chałubińskiego w Zakopanem. Hlavní myšlenka byla o „spojení“ dvou měst – hlavního města Varšavy a města zimního, horského – Zakopané. Byla více méně o tom, jak intelektuálové Varšavy odjížděli a pobývali v  Zakopaném. O tom jak toto propojení fungovalo v umění, ve vědě, v turismu i v politice. V prvním sále u vchodu na nás čekala fragment vyobrazení „Panorama Tater“ jež byl vystavován už od roku 1896 ve speciálně zbudované rotundě ve Varšavských Dynasách. Podle průvodkyně lidé ve Varšavě tesknili a teskní po horách a nejvíce právě po Tatrách. Nyní je fragment symbolicky umístěn v rotundě Królikarnii. Byl tu také vycpaný medvěd, miniatura dřevěné vily – Willa Koliba. Vila byla postavena roku 1893 a stojí v Zakopaném dodnes. Byla první stavbou ve stylu  zakopiańskiego. Projektoval ji architekt  Witkiewicz.  Ve skleněných vitrínkách jsme nalezly sbírku kamenů a mechů doktora Tytusa Chałubińskiego – „Króla Tatr z Mokotowskiej 8”. Podle něj bylo pojmenováno Tatranské muzeum a díky němu se Zakopané stalo klimatickým lázeňským městem. Následující místnost byla věnovaná historii městečka Zakopané. Mě zaujala čtveřice plakátů, která trochu úsměvně a citlivě ukazovala, jak bylo místo pro různé politické období důležité. Plakát věnovaný výstavbě lanovky na Kasprový Vrch byl chloubou moderní polské techniky k rozvoji turistiky, stavba byla dokončena v roce 1935. Plakát z roku 1942 zobrazuje období nacistické nadvlády, plakát z roku 1949 oslavy Stalina a ten z roku 1967 vítá účastníky 12tého výročí něčeho co jsem volně přeložila jako „ Výšlap stezkami Lenina“. Všechny se váží k jednomu místu a tak lze hmatatelně pocítit, jak korálky dějin po svém marketingově nakládaly s horami. Klíčovým místem v historii polského sochařství byla Państwowa Szkoła Przemysłu Drzewnego w Zakopanem, pozdější Liceum Sztuk Plastycznych im. Antoniego Kenara. V dalších místnostech bylo možné spatřit dřevěné plastiky studentů této školy. Na nás působily trochu ve stylu art deco. Našly jsme tu i hračky, užitkové předměty a tkaniny inspirované životem horalů pod Tatrami. Jeden sál byl plný děl na hranici psychedelických obrazů a neotřele nám ukázala, že umělci se pod Tatrami oddávali všem možným krásám života. Prohlídku jsme zakončily veselým focením u bělostných soch v chodbě muzea. Zda někoho z nás výstava inspirovala k návštěvě Zakopaného nevím. Mohu jen konstatovat, že naše rodinná cesta do tohoto místa skončila před 6 lety fiaskem. V letních slunečních dnech nemá smysl se pokoušet parkovat a nedej bože chtít vyjet lanovkou na vrchol hor. Množství lidí a dlouhé několikahodinové fronty vám vezmou chuť poznávat a kochat se. Ale možná se něco za těch 6 let změnilo…

Nasedly jsme na kola a vyrazily na oběd. Cílovým místem se nakonec stal farmářský trh Bazar Olkuska. V něm jsme našly Bistro Olkuska. Na výběr z menu dne bylo kuřátko plněné špenátem s novým brambůrkem nebo zapečený lilek s rajčaty. Vše bylo lahodné a některé z nás si den vylepšily ještě sladkou tečkou na oslavu dne dětí. Rozloučily jsme se s Ivanou, která v létě Polsko a kulturní českou partičku opouští. Posilněny a odpočinuty jsme vyrazily vrátit kola a vyzvednout naše malé  oslavence ze škol. Z našeho úhlu pohledu se den velice vydařil. A protože, se zde v Polsku příští čtvrtek slaví Corpus Christi ( státní svátek) přesunuly jsme další termín Kulturního čtvrtku na pondělí 12.6.

Napsala pro kulturní čtvrtek 01.06.2017: Helča

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

Bylo krásné počasí, tak jsme tentokrát nešli do muzea nebo galerie, ale jeli jsme na výlet na kolech. Náš cíl byla restaurace u koní, kterou jsme již navštívili v zimě na běžkách.

A jak to dopadlo, uvídíte z fotografií.

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.

A bol tu ďalší štvrtok. Výnimočný tým, že sme oslavovali ďalšie narodeniny. Nie my všetci, ale Helenka, ktorej je vlastne 16 rokov. 

Krásny vek, čo poviete? Stôl bol prestretý ako vždy a sama oslávenkyňa priniesla vynikajúcu makovú bábovku, ktorej sme sa mohli najesť do sýtosti, nakoľko bola diétna!!!!!

Po výdatných raňajkách sme sa vybrali na výlet. Tento krát za daždivého počasia, ale zato v dobrej nálade, sme navštívili osadu Przyjaźń. Spomínaná osada bola postavená v roku 1952 kvôli príchodu sovietskych pracovníkov do Varšavy. Všetci sa zúčastňovali prac na výstavbe Paláca Kultúry vo Varšave. Osada bola obkolesená ostnatým drôtom a brány boli strážené. Nachádzali sa tu dva druhy domov a to: kasárne  pre sovietskych robotníkov a taktiež domky jednorodinné pre vzdelaných ľudí.

Priamo v osade bola kotolňa, veľká jedáleň, dom kultúry, tenisové ihrisko, obchod. Taktiež mali vlastné kino, ako nás osobne informoval milý pán – pamätník. Po ukončení prác na Paláci kultúry v roku 1955 prešla osada pod správu varšavskej univerzity.

V súčasnosti v robotníckych domčekoch, v ktorých sa nachádza 15 izieb dvojposteľových a 2 jednoposteľové, bývajú študenti. No niektoré domy vlastnia súkromné osoby. Jednorodinné domky, v ktorých v tom čase bývali vzdelaní ľudia, sú veľmi udržiavané. Majú krásne záhradky, úzke chodníčky medzi jednotlivými domčekmi, no nádhera.

 V osade je zriadená taktiež vlastná knižnica i klub mamičiek. Celá osada je uprostred krásnej zelene.

Pokročilý čas nás znovu začal tlačiť, tak sme sa vybrali do úžasnej reštaurácie s vinárňou. Jedlo bolo fantastické, každá z nás mala určite „nebíčko v papuľke“.  A keďže sa nám ráno málilo sladkého, tak sme si aj po výdatnom obede dali koláčik.  S úsmevom na tvári sme odchádzali do školy vyzdvihnúť naše ratolesti.

Ráno jsme se sešly nad kávou, čajem a dobrotami. Trošku netradičně si ke kávě dáváme ochucenou mořskou řasu, dovezenou ze Soulu. Dneska jsme tu mimořádně jenom samé ženy, některé z nás unavené, totálně bez energie. To se ale brzy mění, výměna zážitků a humor jsou velmi dobíjející. Dnes by teoreticky mělo být jaro, ale moc to tak nevypadá, balíme se do zimních bund, čepic a šál. Jsou 3 stupně C.

Jedeme autobusem 116 a vystupujeme na Placu Krasinskich a Mária nám vypráví o pomníku Varšavského povstání. Má dvě části, jedna je plná vojáků vrhajících se do boje, druhá lidí sestupujících do podzemních kanálů, přes které bylo možné z města uniknout.

Hned vedle je sídlo Nejvyššího soudu, která nám připomíná Univerzitní knihovnu. Není divu – projektovalo ji stejné architektonické studio -Badowski Budzyński Architects.Budova ve tvaru L byla postavena v letech 1997-1999. Fasáda je vyrobena z reflexního zeleného skla a je obklopena řadou sloupců, na kterých jsou psány právní termíny v latině a polštině. Hlavní vchod je poněkud netradičně na zadní straně, kde jsou tři bronzové sochy žen od Jerzyho Juczkowicze. Byly umístěny do vody a na svých hlavách nesou tíhu budovy. Jsou personifikací tří křesťanských ctností: víry, naděje a lásky.

Původně měl být vchod ze strany, tedy naproti kostelu v Dluge ulici, ale sochy tří žen z nějakého důvodu vadily katolické církvi. Tak se Víra Naděje a Láska schovávají v úzké uličce za vjezdem na parkoviště. Jak symbolické…….

Do Muzea Historii Żydów Polskich  jdeme pěšky přes park Krasinskich, kde obdivujeme květinové ornamenty vysázené do úhledných trávníků.

V Muzeu Polin je u vstupních bezpečnostní rámů plno, tentokrát si musíme počkat ve frontě. Včera byl den výročí začátku povstání ve Varšavském ghettu, které začalo 19. dubna 1943, na židovský svátek pesach. Ten den měla začít likvidace ghetta, ale Židé povstali a němečtí vojáci byli zaskočeni nečekaným útokem zubožených zoufalých obyvatel ghetta, ozbrojenými pistolemi, granáty a Molotovovými koktejly. Povstání bylo však potlačeno a zničením Velké Synagogy 16. května 1943 byly boje oficiálně ukončeny.

 I my si tuto událost připomínáme připnutím žluté papírové květohvězdy, kterou dostaneme u pokladny.

Procházíme lávkou pod zvlněnými stěnami symbolizující rozestoupené Rudé moře. Jsme tu už poněkolikáté, ale pokaždé znovu žasneme. Ten barák je prostě nádherný!

Tentokrát nejdeme na stálou výstavu do hlavní části muzea, ale do menší výstavní síně v přízemí. Výstava se jmenuje Jukebox, Jewkbox! Je o historii gramofonů a židovské hudby na gramofonových deskách.

První exponát je maličký digitální mp3 přehrávač a vedle něj je starý fonograf z konce 19. století se záznamem na voskovém válečku. Ty staré přístroje jsou ale o tolik krásnější…

Výstava nás poté provedla všemi érami záznamu zvuku, od akustické do digitální.

Je tu plno informací o gramofonových deskách. Třeba proč je na starých deskách naslouchající pes, což je slavná ochranná známka nahrávací společnosti HMV – His Master’s Voice.

Psa namaloval Francis Barraud. Teriér jménem Nipper, původně patřil  Barraudovi bratru Markovi. Když Mark Barraud zemřel, Francis zdědil Nippera i s válcovým fonografem a nahrávkami Markova hlasu, které pes fascinovaně poslouchal.

První záznamy zvuku byly vlastně jenom diktafony a nikoho mnoho let ani nenapadlo nahrávat a prodávat hudbu. Do fonografu, který vynalezl Léon Scott, ale nechal si ho patentovat Thomas Alva Edison, se používaly voskové válečky, které byly velmi drahé, protože se nedaly masově produkovat. Obrat nastal až s příchodem gramofonu.  Gramofonovou desku vynalezl Emile Berliner, americký vynálezce s židovskými kořeny.

Starý film nám ukázal, jak se v třicátých letech 20. století nahrávaly a vyráběly gramofonové desky, zatančily jsme si (Copacabáánááá), poslechly si několik verzí hitu ze Šumaře na střeše (ano i  Rich Girl od Gwen Stefani), zavzpomínaly na Amy Winehouse, povídaly si o tom, proč se dalo dříve změnit CD v autě až na konci výletu (měnič na 5 CD byl v kufru auta pod bagáží).

Pak nám kručelo v břiše, tak se šlo na oběd. Restaurace Besamim je přímo v budově muzea a jako vždy to bylo moc dobré a rychlé.

Po obědě a kávě jsme se ještě vrhly do hledání informací o Januzsowy Korczakowi, jehož pomník jsme viděli minulý Kulturní čtvrtek. Jeho cesta se sirotky Varšavským ghettem do tranportu je legendární. Pororuhodný muž s pohnutým osudem.

Potom už musíme jít  na autobus a jít vyzvednout naše mláďata. Partička byla skvělá, akorát nám fakt chyběl náš fotograf a skeptik Aleš……..

Večer jsem šla do garáže a začala hledat náš starý gramofon – zatím bezúspěšně. Ale desky mám!