A bol tu ďalší štvrtok. Výnimočný tým, že sme oslavovali ďalšie narodeniny. Nie my všetci, ale Helenka, ktorej je vlastne 16 rokov. 

Krásny vek, čo poviete? Stôl bol prestretý ako vždy a sama oslávenkyňa priniesla vynikajúcu makovú bábovku, ktorej sme sa mohli najesť do sýtosti, nakoľko bola diétna!!!!!

Po výdatných raňajkách sme sa vybrali na výlet. Tento krát za daždivého počasia, ale zato v dobrej nálade, sme navštívili osadu Przyjaźń. Spomínaná osada bola postavená v roku 1952 kvôli príchodu sovietskych pracovníkov do Varšavy. Všetci sa zúčastňovali prac na výstavbe Paláca Kultúry vo Varšave. Osada bola obkolesená ostnatým drôtom a brány boli strážené. Nachádzali sa tu dva druhy domov a to: kasárne  pre sovietskych robotníkov a taktiež domky jednorodinné pre vzdelaných ľudí.

Priamo v osade bola kotolňa, veľká jedáleň, dom kultúry, tenisové ihrisko, obchod. Taktiež mali vlastné kino, ako nás osobne informoval milý pán – pamätník. Po ukončení prác na Paláci kultúry v roku 1955 prešla osada pod správu varšavskej univerzity.

V súčasnosti v robotníckych domčekoch, v ktorých sa nachádza 15 izieb dvojposteľových a 2 jednoposteľové, bývajú študenti. No niektoré domy vlastnia súkromné osoby. Jednorodinné domky, v ktorých v tom čase bývali vzdelaní ľudia, sú veľmi udržiavané. Majú krásne záhradky, úzke chodníčky medzi jednotlivými domčekmi, no nádhera.

 V osade je zriadená taktiež vlastná knižnica i klub mamičiek. Celá osada je uprostred krásnej zelene.

Pokročilý čas nás znovu začal tlačiť, tak sme sa vybrali do úžasnej reštaurácie s vinárňou. Jedlo bolo fantastické, každá z nás mala určite „nebíčko v papuľke“.  A keďže sa nám ráno málilo sladkého, tak sme si aj po výdatnom obede dali koláčik.  S úsmevom na tvári sme odchádzali do školy vyzdvihnúť naše ratolesti.

Ráno jsme se sešly nad kávou, čajem a dobrotami. Trošku netradičně si ke kávě dáváme ochucenou mořskou řasu, dovezenou ze Soulu. Dneska jsme tu mimořádně jenom samé ženy, některé z nás unavené, totálně bez energie. To se ale brzy mění, výměna zážitků a humor jsou velmi dobíjející. Dnes by teoreticky mělo být jaro, ale moc to tak nevypadá, balíme se do zimních bund, čepic a šál. Jsou 3 stupně C.

Jedeme autobusem 116 a vystupujeme na Placu Krasinskich a Mária nám vypráví o pomníku Varšavského povstání. Má dvě části, jedna je plná vojáků vrhajících se do boje, druhá lidí sestupujících do podzemních kanálů, přes které bylo možné z města uniknout.

Hned vedle je sídlo Nejvyššího soudu, která nám připomíná Univerzitní knihovnu. Není divu – projektovalo ji stejné architektonické studio -Badowski Budzyński Architects.Budova ve tvaru L byla postavena v letech 1997-1999. Fasáda je vyrobena z reflexního zeleného skla a je obklopena řadou sloupců, na kterých jsou psány právní termíny v latině a polštině. Hlavní vchod je poněkud netradičně na zadní straně, kde jsou tři bronzové sochy žen od Jerzyho Juczkowicze. Byly umístěny do vody a na svých hlavách nesou tíhu budovy. Jsou personifikací tří křesťanských ctností: víry, naděje a lásky.

Původně měl být vchod ze strany, tedy naproti kostelu v Dluge ulici, ale sochy tří žen z nějakého důvodu vadily katolické církvi. Tak se Víra Naděje a Láska schovávají v úzké uličce za vjezdem na parkoviště. Jak symbolické…….

Do Muzea Historii Żydów Polskich  jdeme pěšky přes park Krasinskich, kde obdivujeme květinové ornamenty vysázené do úhledných trávníků.

V Muzeu Polin je u vstupních bezpečnostní rámů plno, tentokrát si musíme počkat ve frontě. Včera byl den výročí začátku povstání ve Varšavském ghettu, které začalo 19. dubna 1943, na židovský svátek pesach. Ten den měla začít likvidace ghetta, ale Židé povstali a němečtí vojáci byli zaskočeni nečekaným útokem zubožených zoufalých obyvatel ghetta, ozbrojenými pistolemi, granáty a Molotovovými koktejly. Povstání bylo však potlačeno a zničením Velké Synagogy 16. května 1943 byly boje oficiálně ukončeny.

 I my si tuto událost připomínáme připnutím žluté papírové květohvězdy, kterou dostaneme u pokladny.

Procházíme lávkou pod zvlněnými stěnami symbolizující rozestoupené Rudé moře. Jsme tu už poněkolikáté, ale pokaždé znovu žasneme. Ten barák je prostě nádherný!

Tentokrát nejdeme na stálou výstavu do hlavní části muzea, ale do menší výstavní síně v přízemí. Výstava se jmenuje Jukebox, Jewkbox! Je o historii gramofonů a židovské hudby na gramofonových deskách.

První exponát je maličký digitální mp3 přehrávač a vedle něj je starý fonograf z konce 19. století se záznamem na voskovém válečku. Ty staré přístroje jsou ale o tolik krásnější…

Výstava nás poté provedla všemi érami záznamu zvuku, od akustické do digitální.

Je tu plno informací o gramofonových deskách. Třeba proč je na starých deskách naslouchající pes, což je slavná ochranná známka nahrávací společnosti HMV – His Master’s Voice.

Psa namaloval Francis Barraud. Teriér jménem Nipper, původně patřil  Barraudovi bratru Markovi. Když Mark Barraud zemřel, Francis zdědil Nippera i s válcovým fonografem a nahrávkami Markova hlasu, které pes fascinovaně poslouchal.

První záznamy zvuku byly vlastně jenom diktafony a nikoho mnoho let ani nenapadlo nahrávat a prodávat hudbu. Do fonografu, který vynalezl Léon Scott, ale nechal si ho patentovat Thomas Alva Edison, se používaly voskové válečky, které byly velmi drahé, protože se nedaly masově produkovat. Obrat nastal až s příchodem gramofonu.  Gramofonovou desku vynalezl Emile Berliner, americký vynálezce s židovskými kořeny.

Starý film nám ukázal, jak se v třicátých letech 20. století nahrávaly a vyráběly gramofonové desky, zatančily jsme si (Copacabáánááá), poslechly si několik verzí hitu ze Šumaře na střeše (ano i  Rich Girl od Gwen Stefani), zavzpomínaly na Amy Winehouse, povídaly si o tom, proč se dalo dříve změnit CD v autě až na konci výletu (měnič na 5 CD byl v kufru auta pod bagáží).

Pak nám kručelo v břiše, tak se šlo na oběd. Restaurace Besamim je přímo v budově muzea a jako vždy to bylo moc dobré a rychlé.

Po obědě a kávě jsme se ještě vrhly do hledání informací o Januzsowy Korczakowi, jehož pomník jsme viděli minulý Kulturní čtvrtek. Jeho cesta se sirotky Varšavským ghettem do tranportu je legendární. Pororuhodný muž s pohnutým osudem.

Potom už musíme jít  na autobus a jít vyzvednout naše mláďata. Partička byla skvělá, akorát nám fakt chyběl náš fotograf a skeptik Aleš……..

Večer jsem šla do garáže a začala hledat náš starý gramofon – zatím bezúspěšně. Ale desky mám!

Nebývá to každý den, natož každý čtvrtek, abychom od rána slavili. Včera mezinárodní den žen a dnes hned dvoje narozeniny a k tomu Česko – Slovenské. Navíc jména obou oslavenkyň začínají na písmeno „M“- Monika a Mária. Na hodovním stole se objevilo domácí sušené maso – specialita šéfa kuchyně Aleše, bezlaktózové a cukru pusté „mafiny“ – autorka Mirka, slovenské sýrové nitě až z Ružomberka přivezla Mária, originál polská „Beza“ – zakoupila Dana, ovoce a vitamíny od Margitky a o bublinky k snídani z daleké Itálie se postarala Monika. Kytice žlutých tulipánů s ratolestmi olivovníku oči potěšily a duše rozradostnily.

Opojeni těmito dobrotami jsme vyrazili autobusem č. 116 na plac Na Rozdrozu. Tam jsme se setkali s průvodkyní Karolínou a řidičem žluté „Nysky“. Ano, Dana zařídila věc nevídanou a dnes jsme se minibusem vydali v doprovodu profesionálky Karolíny okolo Varšavy, abychom si spojili všechny možné kulturní čtvrtky v jeden celek J. K našemu překvapení Karolína nejenže uměla anglicky a polsky, ale také plynule česky. A co to je ta „Nyska“? Správný název ZSD Nysa. Jde o automobil polské provenience, jež byl vyráběn v Nyse od roku 1958-1994. Zkratka ZSD je odvozena od názvu továrny  – Zakład Samochodów Dostawczych. Tato auta sloužila jako dodávky, policejní vozy, sanitky a mikrobusy v celém Polsku. Jezdí na benzín. Více se o nich dozvíte na https://pl.wikipedia.org/wiki/ZSD_Nysa.

A teď zpátky k vyjížďce. První zastávka byla u Pomniku Chwała Saperom, (aleja Księdza Józefa Stanka). Saper přeloženo do češtiny znamená pyrotechnik a těch bylo po válce ve Varšavě velmi třeba. Pomník byl odhalen 8. Května roku 1975. Jeho autorem je Stanisław Kulon. Pomník má tři části. První symbolizuje pyrotechnika rozebírajícího minu. Druhý umístěný v průčelí podchodu, znázorňuje vojáky spěchající na pomoc účastníkům Varšavského povstání. Jde o plastickou desku. Třetí je sousoší dvou stavitelů mostu na břehu řeky. Bylo to pro nás velké překvapení, nikdo z nás detaily historie zcela neznal a tak bylo příjemné zase něco nového objevit.

Vítr foukal a my se rychle přemístili do minibusu a odjeli na další stanoviště na břehu řeky Wisly, k soše Varšavské Syrenky. U té jsme si nechali odvyprávět celou legendu této hrdinky a také se zvěčnili na další foto. Legenda ve zkratce vypráví o mořské paně Sáwě a mladíkovi jménem War. A už jste se asi dovtípili, že spojením těchto jmen vzniká název města Warsawa. Syrénku několika tahy zpodobnil i mistr Pablo Picasso při návštěvě Varšavy v roce 1948. Namaloval ji uhlem na stěnu jednoho nového bytu. Syrénka měla v ruce místo meče kladivo. Celé dílo mělo výšku 180 cm. Jenže obyvatelé domu neměli klid. Stále totiž přicházeli jednotlivci i celé delegace obdivovat dílo velkého mistra. Majitelé bytu se proto rozhodli, požádat o zamalování díla. Dostali k tomuto kroku povolení vlády a v roce 1953 byl obraz zamalován. Pro zvídavé odkaz: (http://wyborcza.pl/alehistoria/1,121681,18643988,syrenka-pabla-picassa-na-scianie-warszawskiego-mieszkania.html).

 Lehce větrné a mrazivé počasí nás zahnalo zpět do „žlutého taxíku“. Zamířili jsme ke známé kašně autora Jerzego Jarnuszkiewicza – Fontanna z Mariensztatu ( na výstavě tohoto autora jsme byli minulý týden). Fontána je ozdobena sochami klečících dětí, kreré se zájmem sledují jak se kašna naplňuje vodou. Jeden z domů tohoto náměstí  je ozdoben „Orlojem“ – nástěnnými hodinami. Stroj hodin je umístěn v jednom z pokojů uvnitř domu. Kolem muzea Polin jsme dojeli k nechvalně proslulému vězení Pawiak – Muzeum węzienia Pawiak. Bylo postaveno už roku 1835. Prohlídku muzea  však naplánujeme až na příště. Poslední zastávkou výletu byl Cmentarz żydovski – židovský hřbitov na Okopowské ulici. Zde jsme viděli nádhernou hrobku a vyslechli si smutné příběhy nejen z období II. Světové války. Je zde pochováno mnoho židů ve společných hrobech bez náhrobků. Průvodkyně nám ukázala pomník Januzsa Korczaka. Pomník plní roli jeho symbolického hrobu. O této významné osobě natočil film známý polský režisér Andrzej Wajda.

Karolína byla báječnou průvodkyní, pan řidič se nezalekl žádného požadavku na změnu trasy či místa k parkování. Řádně vymrzlí a už také zmoklí jsme se nechali odvézt k restauraci Ale Wino. V restauraci bylo téměř prázdno, ale obsluha situaci trochu nezvládala a tak část výpravy musela prchnout taxíkem, aby stihla vyzvednout své děti včas ve škole.

Co říci závěrem? Den se vydařil, zcela jistě jsme naplnili heslo „Carpe Diem!“ a všem účastníkům patří díky.

S jarem již přede dveřmi začal náš další kulturní čtvrtek.

Dnešním cílem a objektem k prozkoumání byl Pałac Kultury i Nauki /PKiN/. Mnozí z nás již budovu navštívili při jiných příležitostech, neboť je zde umístěno například kino Kinoteka, divadla, muzeum techniky, bazén, dům mládeže a mnoho jiného.

Budovu s výškou 231 m v centru města skutečně nelze přehlédnout. Má 44 pater a zhruba 3200 místností. Je to tak trochu „dar – nedar“ Sovětského svazu vybombardované Varšavě. Byl postaven za pouhé tři roky v letech 1952 – 1955. Pracovalo se zde ve dne v noci sedm dní v týdnu, počty sovětských a polských dělníků šly do tisíců. Architekt L. W. Rudniew chěl, aby se v budově odrážely prvky polské kultury. Insprací byla města Krakov, Toruň, Zamošč, Kazimierz a další.

My jsme si pro dnešní den vybrali prohlídku s průvodcem „od piwnic po dach„. Během dvouhodinové prohlídky jsme se nejdříve podívali do sklepů, kde je umístěno především technické srdce celého Paláce a menší výstava různých předmětů vystavovaných u příležitosti 60 výročí Paláce, fotografií, nábytku, původního modelu Paláce včetně nůžek ze slavnostního otevření, ale i místnost, kde přebývají palácové kočky. Také jsme se dozvěděli, jak je to s podzemními chodbami, o kterých se mezi lidmi tradují různé historky.

Poté jsme viděli reprezentativní sály, menší salónky s originálním nábytkem, Mramorový sál, kde se dodnes pořádají komerční výstavy i různé společenské akce. Bylo nám prozrazeno, že se zde konaly slavné silvestrovské bály, na které byl předepsán bílý oděv. Kdo by v tom hledal romantiku, byl by trochu zklamán. Důvod byl mnohem prozaičtější. Na interiér sálu byl totiž použit mramor druhořadé kvality, jakmile se hosté dali do pohybu, začal se vzduchem výřit prach obrušovaný z mramorové podlahy. A už jste někdy viděli soudruha v zaprášeném černém smokingu?

Bohužel nás na závěr opět dostihl náš nepřítel čas. Na návštěvu vyhlídkové terasy zbývaly opravdu jen minuty a rozhodli se pro ni jen někteří z nás (ostatní se snažili o rychlé přiblížení do restaurace Soul Kitchen). Společná fotografie z tohoto úchvatného místa ve 30 poschodí nám na našem blogu tedy zatím chybí Jak Vám téměř každý Polák s trochou nadsázky řekne, právě odtud je totiž pohled na město nejkrásnější. Odpověď na otázku proč je trochu smutná – právě proto, že je to jediné místo ve Varšavě, odkud Palác není nikdy vidět. Zástavba v okolí Paláce je sice trochu chaotická, ale i přesto bychom mohli výhled z jedné strany nazvat pokusem o středoevropský Manhattan.

Po třítýdenní pauze (prázdniny našich děti) jsme se už nemohli dočkat našeho společného setkání. Pravidelný ranní sraz v „bistru u Danušky“ byl nejenom pln dobrého pití a jídla, ale hlavně sportovních zážitků z Tenerife, Rakouska, Italie, Beskyd, Ružomberoku od svokry, Špindlerova Mlýna nebo varšavské Górky Szczęśliwickej. Po povinném „vyčůrání se“ jsme vyrazili, čekal nás krásný nabitý program:

Auty (což je ne tak časté, většinou volíme samozřejmě raději MHD) jsme se přemístili ke galerii Zacheta. Chceme toho opět stihnout co nejvíce a jedeme ještě několik zastávek autobusem do čtvrti Wola. Prohlídku začneme u Kładky Pamięci na rohu ulic Chlodnej a Zelaznej.

Tam nás čeká (po několikáté ve čtvrtek) smutné setkání s historií, stojíme v místech, kde byl v r. 1942 dřevěný most spojující tzv. malé a velké židovské ghetto. Most už tam dnes samozřejmě není, můžeme se ale podívat do malých kukátek instalovaných na ulici a uvidět historické fotky tohoto místa.

Je čas na malé občerstvení, nejlépe na naši oblíbenou „herbatu zimowou“ a bezu (o ní už bylo také nejednou psáno, ale ona si to fakt zaslouží..).  Zkoušíme kavárnu Do Woli, se závěrem, že „to opět stalo za hřích“.

Další zastávka, někteří z nás už tady byli, hledáme nejužší dům na světě, Dom Kereta, tedy byteček realizovaný izraelským spisovatelem Etgarem Keretem. Jeho varšavská židovská rodina se za války skrývala a „žila“ ve stísněných podmínkách varšavského židovského ghetta.

Čas nás opět tlačí, tak je třeba rychlý přesun na bleskovou prohlídkou budovy a expozice výroby mincí  Gabinetu Numizmatycznego Mennicy Polskiej.

Zahřeje nás nejenom pohled na tolik krásných penízků a medailí, ale jak s Alešem zjistíme, i podlahové topení v obrovské hale tohoto zajímavého objektu (250 let stará historická budova je s citem doplněna o moderní nástavbu, kde dnes sídlí investiční společnost).

Plni pozitivních a bohužel i negativních emocí spěcháme do galerie Zacheta. Čeká nás tam milá průvodkyně. To je mimochodem velmi příjemný upgrade našich čtvrtečních návštěv muzeí a galerií, dobrý průvodce toho totiž dokonce někdy ví i více než Dana a Lucka dohromady. Výstava je věnována sochaři Jerzymu Jarnuszkiewiczowi (1919-2005). Opravdu zajímavý a rozmanitý autor, až jsme měli dokonce pocit, že jsme navštívili tři výstavy najednou.

Na té pomyslné první výstavě jsou k vidění sochy konkrétních postav (zajímavá je třeba socha paní myjící si vlasy) nebo abstraktnější kusy s výrazem krutosti a zla (umírající pes). Velmi působivé jsou i jeho kovové sochy Ježíše.

Další část Jarnuszkiewskiego tvorby připomíná industriální design, k vidění jsou zmenšené modely některých jeho velkých instalací.

Poslední část, prostorově v muzeu nejmenší, je jeho cyklus „Kagańce“ (v překladu náhubky), metaforicky obraz otroctví, útlaku, omezovaní lidské svobody. Z patnácti skic zrealizoval sice jen jedno sochařské dílo, ale zato velmi působivé, mozek sevřený do svěráku.

Ten čas nás ale honí. Na vrchol dne, společný obídek, zbývá opět málo času. Tak rychle do restaurace Shipudei Berek, kde se v zajímavém prostředí moc dobře a do sytosti najíme. Celkový dojem trochu kazí zmatená obsluha.

To nám to zase rychle a hlavně krásně, mile, poučně, zajímavě……uteklo!

Napsala pro kulturní čtvrtek 02.03.2017: Monika

Můžete se také podívat na ostatní fotografie.