V srpnu 2019 jsme se přestěhovali do Varšavy. Měla jsem štěstí, že jsem se ve škole seznámila s Monikou, Mirkou a Sofií – Češkami, žijícími ve Varšavě, které mi se vším ochotně poradily a pozvaly mě na několik akcí. Vzaly mě na akci, která se zpravidla koná ve čtvrtky a navštěvují se různá zajímavá místa a kulturní akce.

První poprázdninový kulturní čtvrtek se konal 5. září 2019. S Monikou, Mirkou a Margitou, jsme se sešly u Dany. Všechny jsme se shodly, že návštěva botanické zahrady bude to pravé. Dana také objevila výstavu pod širým nebem v parku hned vedle botanické zahrady.

Po ranní výborné kávičce jsme vyrazily městským autobusem do botanické zahrady Varšavské univerzity. Počasí bylo krásné a letní.  V zahradě to stále kvetlo.

Po té jsme se přesunuly hned vedle botanické zahrady do parku, kde byla instalována výstava pod širým nebem. Zajímavá expozice s názvem Distopie, je umístěna před zámkem mezi stromy. Součástí jsou vodní prvky, lávky, umělé materiály a zavěšené makety černých ptáků. Vodní plocha má tvar dračího drápu. Distopie má představovat znepokojující vizi krajiny, která umírá pod nánosem plastu. I přes uvedený záměr nepůsobí instalace negativně, ale celkem příjemně. Možná se to ale změní, až stromy opadají a v hladině se nebudou odrážet zelené listy, ale holé větve stromů.

Dana nás také upozornila na další projekt. Stromy před zámkem jsou ovinuty zelenými páskami s textem. Autor na pásech popisuje „diagnózu“ jednotlivých stromů. Upozorňuje na to, jak se strom v konkrétním místě deformoval a jaké další problémy má. Text je v polštině a v angličtině.

Za povšimnutí také stojí vyryté texty – citáty na kamenných lavičkách před zámkem.

Vrcholem dne ovšem byla výstava s názvem či motem „Sedím tu znuděná jako leopard“ od Marie Lobody v galerii zámku. Některé exponáty byly hezké (například fotografie, vitráž), některé byly zajímavé (hifi věž pokrytá jinovatkou) a některé ne moc pochopitelné (žebrák, dívka a pták na řetězu), u jedné sochy jsme nevěděly, zda kovový ešus na oběd, položený na soše je součástí díla, či ne. Každá z nás si ale určitě našla mezi exponáty svého favorita.

Po prohlídce výstavy jsme si zašly na výborný oběd do umělecké restaurace Qchnia artystyczna s úžasným výhledem. Restaurace je umístěna přímo v zámku a výborně tu vaří. První poprázdninový kulturní čtvrtek byl skvělý, těším se na příště ;-))

Autor: Dana Jesenská, kulturní čtvrtek 5. 9. 2019.

Fotogalerie

Úterý 4. června 2018 byl krásný slunečný den. Kromě pravidelné dávky kultury byl tento den ale trochu jiný. Při ranní snídani jsme uspořádaly rozlučkovou chvilku s jednou naší členkou. Máriou. Čekal ji návrat do vlasti.

Je to takové zvláštní, když si uvědomím, že naše varšavská komunita není nějakou přirozenou sociální skupinou, která se vytvořila například po letech přátelství nebo po společně stráveném dospívání… Jsme spolu, protože se zrovna nacházíme ve stejném čase na stejném místě, a chceme být spolu. Přitom někde uvnitř víme, že to je jen jaksi přechodné. Že přijde čas, kdy sbalíme kufry a poputujeme zase na jiné místo, kde bude třeba jiná další a stejně příjemná komunita. Mária se z Varšavy vracela domů, na Slovensko, ke své rodině. Od nás dostala krásný dárek: kuchyňskou zástěru s fotografiemi z různých našich setkání. To proto, aby na pobyt ve Varšavě mohla vzpomínat i při těch nejobyčejnějších domácích chvílích.

 Protože bylo venku teplo a slunečno, netrvalo dlouho a vyrazili jsme ven. Padlo rozhodnutí, že dnes za kulturou vyrazíme na kole. Ještě, že má Dana velkou rodinu s velkou garáží a spoustou kol.

Nejdříve je potřeba říct, že cíl naší výpravy byl zhruba 12 km vzdálený areál bývalé továrny a v něm Muzeum Neonów. Moc hezký článek o tomto muzeu najdete na http://www.ceskavevarsave.eu/ceska-ve-varsave/mista/muzeum-neonow/, takže se o něm nebudu nějak moc rozepisovat. Jen ve zkratce chci říct, že místo včetně celého areálu určitě stojí za shlédnutí. Celé je to tam takové streetartové. Ovšem musím říct, že ten den mou pozornost poutal mnohem více jiný zážitek: cesta z bodu A do bodu B, tedy z domu Dany do muzea. A zpět. Na kole!

Dvanáct kilometrů na kole jsem naposledy ujela někdy v sedmnácti letech. I když Varšava je jedna velká placka, takže jízda nemusí být nijak náročná, pro mě byla napůl smrtící J. Fakt že jo. Závodník, který náš peloton vedl, nám nedal nic zadarmo, jak se tak říká. Ale během těch dvanácti kilometrů, tedy cestou tam, jsem byla schopná vnímat okolí. A to bylo moc hezké. Trasa vedla převážně po cyklostezkách, kterých je ve Varšavě mraky. Velkou část jsme jely městskou přírodou, kolem všelijakých zátočin řeky Visly, různými parčíky i zcela zapomenutými kouty města, které jakoby zamrzly v čase.

Cíl naší cesty, areál bývalé továrny ve čtvrti Praga-Poludnie, je zajímavý tichý prostor plný stromů a uměleckých artefaktů. Moc hezké místo. A ta restaurace! Gessler sohofactory. Přiznávám, že po vyčerpávající jízdě jsem se tu cítila jako v ráji. Slunce hřálo, ptáci zpívali, ani se mě nechtělo zpátky. Na kole. Asi jsem vypadala fakt zoufale, protože se ženy nade mnou ustrnuly a zapůjčily mi elektrokolo. Popravdě si však cestu zpět moc nevybavuji. Mám pocit, že jsme jely jinou trasou. Byla jsem ale tak hotová, že mi bylo všechno jedno. Ulice i parky mi splývaly v jednu dlouhou nekonečnou čáru. V jistou chvíli jsem si v duchu říkala, že kdybych teď na místě zhynula, všimnou si toho ostatní až v Sadybě J . Ale přežila jsem. Zpět jsme dojely živy. Všechny.

Pro kulturní čtvrtek napsala Lenka Selčanová

Fotografie z této akce